Slyšet barvy (část druhá)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava (pátek)

„Ne, to jako vážně?“

„Děláš si ze mě prdel?“

Něco na tenhle způsob se ozvalo, když jsme se s Jitkou ráno vyvalily ze stanu a hned z toho sousedního vylezl Tom. Náhoda? Nemyslím si…

Hned po obědě jsme se vydaly směrem do areálu, abychom opět mohly objevovat další zákoutí a lákadla na Colours, jen co se brány otevřou. Jedním z našich útočišť se stala čajovna kousek od Design zóny a Full Moon Stage – zkrátka v hyper hipster oblasti, kde si koupíš vegan (nebo ještě líp raw) žrádýlko a k tomu cool tašku ušitou z plachet z nákladních aut. I takového zóny vedle mainstreamových langošů a piva nabídl vítkovický areál. Vodní dýmka, maté a byly jsme s Jitkou připraveny řádit!

Nejdříve jsme se zastavily na české Radegast stage, kde už hrála kapela Dalekko. Kluci se snažili, ale nic moc nehráli. Zpěvák byl špaténka. Zato basák, ten byl krásně zhulenej! My jsme ale se chtěly taky pořádně rozproudit. Povedlo se nám to hned na vystoupení italských fešáků (ten bubeník!) z kapely Kalàscima. Vlivy tradiční italské hudby se mísily s těmi orientálními, charisma a temperament z hudebníků přímo stříkal (ten bubeník, ten bubeník!!!), opět skvělý start, který nás uvedl do správné festivalové pohody.

Z divokého tance nám vyhládlo, rychle jsme si došly pro jídlo a pak utíkaly zpět na vystoupení Aurory. Norská éterická zpěvačka ihned ukázala, co v ní je. Byla snová, ohromně bezprostřední, milá a sálala z ní neuvěřitelně silná energie. Po jedné z písniček se najednou rozběhla po mole, co bylo součástí hlavní stage, seskočila dolů, počkala až vybraná fanynka přeleze plot, objala ji, vyskočila zpátky na pódium a pokračovala v koncertu. Prohodila něco ve smyslu, že uviděla tu holčinu s cedulí: HUG ME! …“and I thought that would be nice.“

Bylo na ní vidět, že je moc mile zaskočená s velikostí a vřelostí publika. Atmosféra byla tak dokonalá, že když se blížilo finále několika jejích písní, vysvitlo slunce zpoza mraků. (Jako vážně? kýč…) Aurora měla tu schopnost velmi zapůsobit na živo. Když jsem před Colours poslouchala její písničky, líbily se mi, ale úplně do kolen jsem z nich nešla. Nicméně, vidět ji, jak to prožívá, to dalo jejím písním úplně jiný rozměr. Tohle však nebyla jen věc Aurory, takhle na mě během festivalu zapůsobilo více interpretů – od Tame Impala až po další, které ještě zmíním.

Po osmé hodině jsme se sešly se zbytkem party opět v čajovně - asi už je vám nad slunce jasné, že jsme tam byli pečení, zkouření, vaření. Jen tak jsme relaxovali, povídali si o blbostech, o tom, co už jsme viděli a zažili a co rozhodně vidět a zažít ještě musíme. Dostali jsme doporučení na americkou transgender umělkyni ANOHNI. Jenže Jitka, Tom i já jsme byli až moc rozjitření a nebrali to moc na vědomí. Přesto jsme se na její/jeho(?) koncert dostali včas, abychom zaslechli alespoň pár písní. Zkrátka jsme na to ale nebyli připravení, teď už to vím. O to víc mě zpětně mrzí, že jsem tam nezůstala chvíli déle. Byla to hodně silná hudba, silný zážitek – témata jednotlivých skladeb, texty i ve finále celkové pojetí vystoupení. Jednotliví členové kapely nebyli vidět, vše směřovalo na obrovské obrazovky, kde se promítaly záběry žen, které „zpívaly“ texty/písně. Silný hlas Antony Hegarty se nesl po širokém prostranství a zarýval se pod kůži mnohdy už přiopilých návštěvníků. Četla jsem několik recenzí a glos na Coulours a nejednou jsem narazila na tvrzení, že vystoupení právě ANOHNI bylo jedno z nejlepších a nejsilnějších. Pravdou je, že trhalo srdce i mozky. Témata dotýkající se politiky, rasy, sexuality, krize současného světa za doprovodu jednoduchých, ale překvapivě texty skvěle doplňujících elektronických beatů, to vše dávalo dohromady vystoupení, ze kterého mrazilo. A my, blbci, tam nezůstali do konce!!! #shame

Srdeční záležitost. Jedním z důvodů, proč jsme nezůstali na ANOHNI bylo moje lobby za islandský Kiasmos. Když mě jejich hudba provázela poslední tři čtyři měsíce, co jsem psala bakalářku a učila se na státnice, prostě jsem je musela slyšet naživo. Jejich uklidňující minimal techno přilákalo hodně lidí, až jsem se divila. Sotva jsem se přes ten dav procpala na toi toiku a zase zpátky za Tomem a Jitkou. Tak jsem vrážela do lidí, natrhávala jim pláštěnky za trest, že mi překáží v cestě, užívala si hudbu, vzpomínala jak jsem při dané skladbě propadala zoufalství, že tu zatracenou bakalářku nikdy nedopíši, a zároveň vyhlížela jsem modré vlasy Jitky a moudrý vous Toma v davu.

Díky dokonalému časování Tomáše (a prozíravosti dramaturgů, kteří se zasloužili o to, že se málokteré vystoupení zcela krylo) jsme ten stíhali skoro od každého něco. Tom zavelel a já chtě nechtě jsem musela říct duu Kiasmos sbohem. Štrádovali jsme přes areál na britské CC Smugglers. Z  electro chillu jsme byli vytrženi mixem rock’n’rollu, americany, blues a swingu. Zatrsali jsme. Rozpálili nás tak dokonale, že následovné „velké finále“ v podobě OMAM bylo pro mě osobně zklamáním.

Of Monsters and Men. Pokud čtvrtek byl ve znamení francouzských interpretů, pátek byl jasně severský - další islandská kapela do sbírky. Nikdy jsem z jejich hudby nebyla nějak odvařená a po tom všem nádherném, energií nabitém zmatku, co jsem ten den do té doby viděla, se to prostě nesepnulo. Přišli mi chladní a moc… sterilní. Hudebně samozřejmě kvalita. Světla a show ucházející, žádný halucinogenní nářez jako na Tame, ale i tak slušné. Asi jsem byla až moc unavená. Prostě se to mezi námi nespojilo na rozdíl mezi mnou a Aurorou i CC Smugglers nás dokázali víc vybejkovat.

Poslední vystoupení, co jsme ten den viděli, na Tomův popud byla slovenská kapela Korben Dallas. Během jejich show zahráli i song, duet, který nazpívali s Anetou Langerovou. A z ničeho nic se napravo od nás mihla drobná postava s batohem do zákulisí. Byla to Aneta. Užívala si fesťák a přišla překvapit své kamarády. Zazpívala svůj part, pozdravila členy kapely, zamávala do publika a zase zmizela. Ani ten batoh si nesundala. Moc milé překvapení.

Co jsem z pátečního programu nestihla a hluboce toho lituji, každý den si rvu vlasy z hlavy, že jsem neviděla, protože to údajně stálo za to:

• polský rapper Syny, protože nevěřím, že Poláci umí rappovat, bývala byla bych se chtěla nechat vyvést z omylu
• beseda Roberta Fulghuma - beznadějně vyprodáno a zarezervováno do posledního fleku....
• temná bludná Holanďanka Kovacs - protože má údajně taky ráda černou.
• Slow Magic na Electronic Stage - prostě nebyly síly. Teď je aspoň Spotify...
• Spitfire Company: Antiwords - jakožto stará divadelnice mě tohle obzvlášť mrzí. Ale ráno byly fronty na sprchy, což nám rozhodilo časový plán a prostě jsme to s Jitkou nestihl
• Erol Alkan - donutil mě k tomu Jen Sobeček...
  
  

část první - část třetí - část čtvrtá

Slyšet Barvy (část první)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava

Chtěla jsem to podniknout už dávno. Ale buď jsem neměla čas nebo prachy (to spíš) nebo koule vydat se sama na východ. Letos jsme se s mou věrnou společnicí Jitkou (což bude i důležitá postava celého tohohle vyprávění) shodly, že LETOS už musíme. Tenhle rok je TEN rok.

Vstávala jsem v šest, abych si sbalila krosničku (teda obří bágl, co jsem sotva unesla na zádech) a vyrazila na vlak směr Pardubice. Než se vám začne zvedat kufr z toho, že jsem dobrovolně zamířila do města perníku, vězte, že jsem tam byla jen pár minut kvůli přestupu na rychlík do Ostravy. Co si budeme nalhávat, cesta nebyla moc příjemná. První spoj hyzdily výluky a druhý byl beznadějně přeplněný. Nemělo cenu se nějak namáhat, bylo narváno, kupéčka, chodby, záchod... Celou cestu do Ostravy jsem stála v uličce, ale s tušením, že mi to za to stojí, jsem to tiše přetrpěla. Občas jsem prohodila pár slov s Jitkou, která jela oním rychlíkem na indický způsob (rozuměj: lidé doslova přetékají z vagónů) už z Prahy.

Ostrava, hlavní nádraží, s půlhodinovým zpožděním. Šly jsme s davem, abychom nemusely přemýšlet kudy jít. Tenhle náš plán selhal už venku před nádražní budovou. Naštěstí jsme se nějak dostaly až do centra k Slezkoostravskému hradu, kde bylo stanové město. Tady už to začíná odsýpat. Papírové vstupenky nám vyměnili za náramky, s Jíťou jsme ztopořily stan a hurá do areálu, kam jsme dorazily na pátou. začalo pršet. Rozhodly jsme se schovat na přednášku/besedu s Davidem Černým na Reflex Discussion Stage. Černý se však ožral jak mužika a nepřijel, jak nám těsně před začátkem smutně oznámil moderátor. Místo toho požádali amerického street artistu Gaiu, který se zabývá velkoformátovými malbami většinou na stěny domů, opuštěných budov atd. Během celého festivalu maloval jednu zeď v areálu. Byl velice sympatický, uvolněný, dělal vtípky. S Jitkou jsme se shodly, že nás neláká tolik jeho dílo jako takové, ale spíš jeho osobnost, vize a koncept. Dalším bonusem bylo, že zatímco naše mozky dostávaly první kulturní krmi, přečkaly jsme v suchu tu největší přeháňku, po zbytek večera už nepršelo. Win-win situation.

Creative Placemaking, Ostrava organized by @meltingpotforum in conjunction with @colours_cz festival for the @dolnioblastvitkovice site. In this mural are three workers framed by a smartphone with two white hands (from a photograph I captured of @francofasolijaz his mural when we were in South Africa). The background is a continuation of my work in Italy for my solo show at @999contemporary using the artefact compression effect known colloquially as datamoshing as a foundation for generating new forms. How does global competition and free trade affect cities formerly dependent on the production of heavy industrial products such as steel and the mining of commodities such as coal? Sites rendered obsolete by globalization become destabilizing to a local economy and can be a painful reminder of a dirtier, albeit stronger economy. The Czech Government and the EU prevented the Nether District Viktovice from being demolished in 1998 and focused over the past decade on turning the complex into a cultural heritage site with the designation provided by @unesco . How is culture employed to save and convert former sites of labor? What are the effects of a changing economy that transitions from polluting industry to a supposedly more clean creative class. At the bottom of the piece is a small portrait of the @steelstacks_pa site in #bethelhem Pennsylvania in an effort to draw a local parallel between the Czech Republic and United States

Fotka zveřejněná uživatelem gaiastreetart (@gaiastreetart), Čec 19, 2016 v 5:24 PDT

Naším prvním hudebním zážitkem byli skotsko-irští Treacherous Orchestra. Punk, dudy, kytary, banja, brýle jako ze Stra Treku a asi tisíc členů kapely, kteří neměli vůbec problém zaplnit obří hlavní stage (Česká spořitelna Stage).

Abychom se příliš neuklidnily z ďábelského tempa, co nasadili Skotové, Jitka rozhodla, že se vydáme na českej underground – kapelu Už jsme doma?. Chytrá u vstupu vyfasovaná brožurka mně, neznalcovi, napověděla, že budu mít tu čest s avantgardním post-punkem a rockem. O moc chytřejší jsem z toho věru nebyla, nicméně Už jsme doma?  mě zase až tak neodradili, naopak.

Čas headlinerů se přiblížil. Jen tak tak jsme stihly zabrat slušná místa na Tame Impala. U zvukaře, protože tam je právě ten zvuk nejlepší, jak tvrdil náš třetí do party Tom. (Malá odbočka k němu – Tom byl důkaz, že správní lidé mohou jakýkoli zážitek udělat nezapomenutelným, i kdyby to ve skutečnosti stálo za hovno. Colours by naštěstí nebyl ten případ, to by byl skvělý i bez Toma, ale fakt, že i když jsme se příliš neznali – Jitka třeba Toma neznala vůbec; náhodně se setkali daleko od domova a přesto jsme spolu dokázali propařit celé čtyři dny, zkrátka tohle tomu celému dodává extra super lo-fi post power kouzlo.) Tame Impala si hned zpočátku nasrali do bot, když frontman vesele prohlásil, že je to tu skvělý a že je to poprvé, co jsou tady v Čečensku. Pak nastalo trapné ticho. Jen v dáli vítr hnal jakési křovisko jako ve filmových westernech. Aspoň mně to tak připadalo. Nicméně, to Kevin Parker ihned pochopil, omluvil se a už pak za sebe nechal mluvit svojí hudbu. Ta všechno zachránila a odčinila i s úroky za ukřivděné čecháčství. Naprosto dokonale promyšlená show – vizualizace a světla ladící s hudbou, konfetová děla, kouřová děla – to všechno občas v člověku vyvolávalo dojem, že je na jednom velkém tripu. (Vygooglete si nějaký jejich záznam koncertu z letoška)

Slowdive. Jejich jméno vystihovalo situaci víc, než by si asi přáli. Velké nadšení z jejich návratu na hudební scénu vystřídalo pomalé tonutí v mrzutosti. Byli dobří, ale… Něco tomu chybělo. Jako by v nich už nebylo to kouzlo živého vystupování s kapelou. Abych řekla pravdu, Slowdive jsem nikdy moc neposlouchala, tudíž bych si neměla mít právo soudit, ale ten výkon, co jsem viděla na Colours mě ani nedonutí si je teď zpětně pustit doma. Mělo by mě to asi mrzet, co?

Co ale stojí za zmínku u téhle stage byla příhoda, jak dvě holky k pivu zdarma přišly. Rozkazy zněly jasně: Tom bude střežit dobyté pozice v davu fanoušků a Jitka a já dojdeme do nedalekého stánku pro pivo. Stojíme si dlouhou frontu, už jsem skoro na řadě, když v tom se okolo nás a baru začne motat chlápek. Očividně už nebyl nejstřízlivější, ale nebyl ani příliš opilý – takový ten vzácný stav, kdy jste přesně totálně tak akorát. Chvilku zkoumal, jestli fronta na pivo je opravdu fronta na pivo. Pak se zdráhavě začal lidí ve frontě na pivo poptávat, jestli je to fronta jen na pivo. Následně začal tvrdit, že nechce předbíhat, že ani nechce pivo, ale jen šest panáků morgana do kelímku, který třímal v ruce. Zželelo se nám ho s Jitkou a tak jsme ho pustily před sebe. On byl za to neskutečně rád, děkoval nám, vtipkoval s námi, vtipkoval s barmankou, vtipkoval s barmanem, možná si řekl i pár vtípků jen pro sebe. Ve finále nám za náš dobrý skutek dvě ze tří piv zaplatil. A pak že pro dobrotu na žebrotu, že jo.

Tím, že nás Slowdive nenadchli, nám nebylo líto jít co nejdříve zpátky na hlavní stage, kde měl za chvíli začít hrát M83. Stáli jsme téměř v první řadě a vyplatilo se. Tu obří nálož pozitivní energie jsme dostávali přímo do ksichtů. Tom, ačkoli si myslím, že na tenhle druh hudby moc není, byl nadšen. Jitka si to vyloženě užívala a já ostatně taky. Všichni na scéně se mohli přetrhnout, obzvlášť basista/bubeník/klavírista/bůh-ví-co-ještě byl k nezastavení. Veselé písničky rozhýbaly boky snad úplně každému, kdo se na v okolí v danou chvíli vyskytl. Nemohli jsme si přát lepší zakončení prvního dne!

Poslední tažení vedlo na Electronic Stage, kde už jel bomby Rone se svým Live DJ setem. Doufala jsem, že když nás jedni Francouzi roztančili, tak další Frantík nás bude v tanci udržovat. Byla jsem tedy u vytržení, ale ostatní byli už unavení a ani ostatní lidi vůbec nepařili, netančili, jen tupě stáli. To mě odradilo a tak jsem souhlasila, že pojedeme spát. Nějakým záhadným způsobem se Tomovi podařilo v tom chaosu, policistech a davech unavených a připitých návštěvníků chytit taxíka. V kempu jsme se rozloučili, že si dáme zítra vědět, a každý jsme se vydali na jinou stranu do tmy.

To, co jsem ve čtvrtek nestihla, ale ráda bych:

• VR/Nobody - stoupající hvězda mladé české alternativní scény.
• Brodka - Experimentující Polka... (Ne, to není začátek špatného porna

část druhá - část třetí - část čtvrtá