Před dávnými časy, vloni v listopadu, jsem se s několika kamarády rozhodli pronajmout si pár aut a vyrazit objevovat krásy Dánska. Celkem jsme navštívili tři místa - nejzápadnější bod země - Blåvand, Esbjerg a nejstarší dánské město - Ribe.
Blåvandshuk fyr
Nejzápadnější budova Dánska je maják postavený v roce 1900 jako náhrada toho původního. Celá oblast Blåvand se nachází severně od národního parku Vadehavet, což je největší národní park Dánska. Počasí bylo otřesné, přesto tohle místo na nás zapůsobilo nezaměnitelným kouzlem. Rozlehlá pláž, kam až oko dohlédne, písečné duny a rozvaliny pokryté různými trávami, keři a květinami, nekonečný obzor moře jako ve filmech podle románů Rosamunde Pilcher. Jen v našem případě ten "nekonečný obzor" končil po asi 100 metrech, viditelnost toho dne nebyla zkrátka nejlepší...
Všechno nasvědčovalo tomu, že v letních měsících se jedná o čilou rekreační oblast. Několik obchodů s plážovým vybavením, několik restaurací, luxusní vily a letní sídla rozsetá po okolí, tu a tam cedule nabízející jejich pronájem na léto... Jak tak o tom přemýšlím, určitě by stálo za to se právě v létě do Blåvandu vrátit.
Esbjerg
Přístavní město na západním pobřeží Jutského poloostrova neoplývá přílišnou krásou. Možná to bylo způsobené tím, že byla zima a pršelo, ale i tak jsme při brouzdání pátým největším městem Dánska na nic dech beroucího nenarazili. Esbjerg asi nikdy nebude turistická metropole, nicméně je to důležité obchodní, dopravní a rybářské centrum Dánska,
Žádnou kulturu jsem tedy nenašli, zato jsme však, celí promáčení a promrzlí, objeviliCafé Frederik. Hned na začátku nás příjemně překvapila milá a ochotná obsluha, která se nezalekla osmi mokrých podivínů dožadujících se společného stolu. Dokonce kvůli nám přestavěli stoly v půlce lokálu! Moderní, stylové prostředí, široká nabídka sandwichů a hamburgerů - ideální místo na oběd.
Men at sea
Na okraji Esbrejgu se nachází asi největší turistické lákadlo téhle oblasti - devět metrů velké sousoší Men at Sea. Bylo vytvořené v roce 1995 dánským umělcem jménem Svend Wiig Hansen. A od té doby si tihle čtyři chlápci pěkně hoví na pobřeží a vítají se a loučí se s každou lodí připlouvající do (či odplouvající z) Esbjergu.
Ribe
Jak už bylo zmíněno, Ribe je nejstarší dánské město. První zmínky o jeho existenci se datují do 8. století. (#oldbutgold) Když jsme sem dorazili, počasí se konečně umoudřilo a my jsme mohli absolvovat malebnou podvečerní procházku po tomhle malém městečku. A samozřejmě jsme to celé výletování po západním pobřeží zakončili v místní kavárně, kde jsme si každý zaslouženě doplnili zásoby cukru a kofeinu.
Bezesporu hlavní dominantou města je katedrála zasvěcená Panně Marii. Jedná se obří stavbu, která vypadá, že je slepená z několika jiných kostelů a katedrál. Za změť architektonických stylů může fakt, že během té dlouhé doby, co se katedrála na tomhle místě nachází, byla několikrát poničena, pobořena, rozšířena a přestavěna podle plánů mnoha architektů během vlád mnoha panovníků. Tenhle "každý pes jiná ves" styl však v sobě skýtá něco velkolepého, něco, co vás ohromí a vzbudí ve vás respekt. Nejen katedrála, ale i celé Ribe stojí rozhodně za návštěvu.
...aneb proč by mi měl rok 2016 políbit prdel a proč bych já měla líbat prdel jemu.
Mírně upraveno 14. 1. Většinou šlo o opravení překlepů, změně některých výrazů a doplnění tisíců čárek, co mi v textu chyběly. To aby měli gramatičtí náckové klid na duši.
Vytáhněte kapesníky, budeme se dojímat a rozčilovat, chválit a nadávat. Zkrátka potečou slzy a jestli to budou slzy radosti nebo vzteku, to nikoho nezajímá.
O roku 2016 už se vynáší soudy, na sociálních mediích a po internetech obecně, že to byl nejhorší rok ever! Zeptejte se Johna Olivera... I já jsem k tomuto šíření nenávisti samozřejmě sklouzla. Protože jsem občas jen blbá ovce, že jo.
Přesně před rokem jsem seděla přiopilá v největší a nejlepší putyce v Hradci, obklopena blízkými i cizími lidmi, bilancovala jsem za (podle mého tehdejšího soudu) náročnou dva tisíce patnáctkou, měla jsem čerstvě oholený nohy a bylo mi fajn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nadcházejících tři sta šedesát pět dní bude mnohem, mnohem hektičtějších a intenzivnějších, než jsem kdy před tím za dobu mé mrzké existence zažila. Letos sedím střízlivá tisíc kilometrů od rodné hroudy, úplně sama, v cizí zemi, která se zvláštním, ale vlastně zcela přirozeným a nenuceným způsobem stává mým druhým domovem, mám čerstvě oholené nohy a je mi taky fajn. Takže jakýpak copak. Přepojme se teď do našeho studia, kde si rozebereme s expertem ty nejzásadnější momenty tohoto zápasu.
První půlka roku stála za to. Emoční výkyvy, nahoru a dolů, až by se z toho jeden poblinkal, a to ve všech sférách mého života. Můj milovaný a rozvíjející se projekt, LitERÁRní večery, si připsal čtvrtý kousek v pořadí. Za dva roky jsme s partou skvělých lidí dokázali (a pravdou je, že jsme na tom vážně tvrdě dřeli) vytvořit po kultuře lačnící komunitu, stálé publikum, od kterého jsme dostávali jen pozitivní ohlasy. To je to nejvíc, co jsem si mohla přát, a ten pocit zadostiučinění, který s sebou úspěch Literárů nesl, byl úžasný. Jenže jak se bohužel tehdá zdálo, měl to být večer poslední. Takže to celé ve finále bylo takové hořko-sladké. (Spoiler alert! Poslední nebude, v únoru se i bez mé přítomnosti chystá další, za což jsem neskutečně ráda, a jsem na ty všechny lidi, co si to vzali na starost, pyšná!). Co se týkalo mého studia, nějakým zázrakem se mi podařilo dopsat a odevzdat bakalářku včas a po několika mentálních zhrouceních jsem se i dokázala naučit na všechny čtyři(!!!) státní zkoušky a úspěšně je zvládnout. Byla jsem z toho všeho tak znechucená, že mě úplně přešlo nadšení ve studiu pokračovat. Mým posledním stéblem, za které jsem se pokusila chytnout, bylo podat si přihlášky na vysoké školy do Dánska (protože všichni tvrdilli, že je to skvělé a studium tam je špičkové, tak jsem zase šla s davem - ovce, no.). A ono to vyšlo! Takže skóre za červen: státnice ✓přijetí na magisterský obor do Dánska✓ odstěhování z Hradce✓ důkladná regenerace těla i mysli v Chorvatsku✓
Nevím, do jaké míry se tu mám rozepisovat o rovině vztahové v první půlce roku 2016. Houpačkový blinkací vzorec by se dal uplatnit i tady. O hodně vztahů jsem přišla, některé nové získala, ať už to bylo fér nebo ne. Rohle to vztahové rošambo občas bolelo, občas to těšilo, občas to bylo matoucí a občas se to vleklo jak smrad po celý rok s vámi, přestože jste se toho chtěli zbavit jako čert kříže.V čem jsem se za letošní rok utvrdila je, že pro mě osobně je největší křivdou (nejen ve vztazích, ale i jakékoli jiné oblasti), když nedostanete šanci kterou si zasloužíte. Nebo ji dostanete a promarníte... TO je ve finále ještě horší, protože jediný, na koho můžete být naštvaní, jste vy sami.
A pak nastalo léto a všichni slyšeli barvy (Colours díl první, druhý,třetía i tenčtvrtý)!
Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...
A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě - věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...
Před měsíce, kdy tu ještě svítilo slunce (má pocit, že sluneční paprsky tu znovu spatříme až v dubnu a to jen v případě, jak poznamenal můj dánský spolužák, že budeme mít štěstí), jsme s místní smečkou navštívili Legoland. Zvolili jsme ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob jak se tam dostat, totiž jet společně s organizací ESN Odense (Erasmus Student Network), jejíž jsme všichni členy. Skupinový lístek byl levnější a hlavně nám zajistili dopravu - autobusem to do Billundu trvalo jen něco málo přes hodinu.
Bylo to skvělé... pokud by nám bylo dvanáct, tak by to bylo bývalo zajisté ještě lepší! Nicméně, přestože jsme všichni už dospělí jedinci (nebo bychom aspoň být měli), Legoland v nás znovu vzkřísil duši dítěte. Celý den jsme pobíhali od atrakce k atrakci (stihli jsme vyzkoušet téměř všechno), smáli se, dělali blbosti, rozplývali se v obchodech se suvenýry nad nejnovějšími Lego stavebnicemi (vánoční edice Star Wars - shut up and take my money!) a tomu tak podobně.
Celý park je obrovský, rozdělený do tematických celků (Ninjago, Wild West, Artic World, Pirate Bay, Lego Duplo - jen co jsme vešli do areálu, někdo navrhl, abychom začali právě tam v sektoru pro batolata...). A samozřejmě Mini Evropa - park posetý miniaturami evropských turistických atrakcí. Musím uznat, že to mají vážně vymakané a občas nad tím, co dokázali z lega postavit, nestačíte žasnout. většina dekorací je z lega, stejně jako části atrakcí (což v případě horských drah moc na pocitu bezpečnosti nepřidává), jmenovky zaměstnanců, cedule a štítky za záchodech, dokonce i hranolky ve stáncích s občerstvením měly tvar lego kostiček!
Než začnu chrlit oslavná přídavná jména, měla bych se zhluboka
nadechnout a vydechnout… A pořádně si rozmyslet, o čem začít psát nejdřív.
Kampus Syddansk Universitet je obrovský a členitý…. Jsem vlastně
permanentně ztracená. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování
místností (pokud vůbec nějaký existuje).
Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé,
vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však
nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu
a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu
v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout
na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický
areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A
samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou
velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá
po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic
neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti
od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský.
Ono vyhlášené sportoviště
V kantýně mají dobrý jídlo – velký výběr a styl: naházej
si na talíř, co chceš, pak se to zváží a ty to zaplatíš. A taky dobrý a
relativně levný kafe. Pro fajnšmekry nebo boháče je na univerzitní půdě taky
Starbucks. Protože prostě proto. Co musím rozhodně prověřit, je tzv. FABlab –
speciální pobočka univerzity, kde si můžete zapůjčit kamery, fotoaparáty,
iPady, sluchátka k iPhone7, dále tu můžete využít služeb grafiků nebo si
vytisknout zbraň na 3D tiskárně.
Abych byla upřímná, na rozdíl od řady českých univerzit, mi
humanitní fakulta v porovnání s ostatními nepřipadá zase až tak
veliká. Zato manažerů a ekonomů je tu jak sraček. Hodně jsou tu v popředí také
vědecké a technické fakulty. Konkrétně na mém magisterském programu American
Studies je nás okolo 30, což mi nepřipadá jako moc. Abych hned předešla vašemu dotazu „A co z tebe
pak bude, co budeš moct dělat?“, raději to hned narovinu napíšu. Nevím. Tvrdí
nám, že budeme moc dělat cokoli, protože tenhle obor je hrozně široký a ve
finále spíše uplatníme jiné dovednosti získané při studiu než vysloveně
znalosti amerických reálií. Nabízí se kariéra diplomacii, ve velkých mezinárodních
společnostech (kdyby náhodou někdy nebylo manažerů jak sraček) a organizacích,
státní správě (no, pokud neumím dánsky, tak tohle pro mě asi padá), stále platí
také šance stát se učitelem, zahájit akademickou kariéru… Zkrátka je to všechno
o štěstí a náhodě (a erupcích na slunci a o tom, jestli náhodou nerozbijete
zrcadlo, což se mi nedávno povedlo a prý to nosí smůlu. Expirační lhůta je 7
let… jenže do té doby já určitě rozbiju další.) Rozvrh je snesitelný, celkem tři dny v týdnu, ve zbylých dnech tak aspoň můžu přečíst desítky stránek k přípravě na hodiny. Styl výuky je trošku jiný, něž na který jsem byla doposud zvyklá. Je to mnohem více interaktivní, máte mnohem větší prostor k diskuzi a obhájení si svého názoru. Většinou si musíte na danou hodinu přečíst několik textů, které se pak v hodině rozebírají nebo je na nich vystavěn další profesorův výklad. Zatím mám za sebou jen první týden, takže si netroufám ještě hodnotit kvalitu výuky či to, jestli mi takovýto styl studia vyhovuje. Pořád jsem totiž trochu ztracená...
Cihly. Společné záchody. Cyklisti. Show. Cukr a žádný bič.
Takto by se v několika slovech dal shrnout můj první týden tady
v Dánsku.
Začněme faktem, že jakkoli si myslíte, že se dané dánské slovo vyslovuje, je to
pravděpodobně špatně. Odense se ve skutečnosti vyslovuje jako [Undse], přičemž
to koncové „e“ tak trochu (hodně) spolknete… Chvíli mi trvalo, než jsem si na
to zvykla. Co si to nalhávám, nezvykla.
Dánové mají asi rádi cihly. Respektive dánští architekti a
stavitelé mají na cihly nějakou divnou fixaci. Cihly vidíte všude: na domech,
jako dlažbu na chodnících, vzor na tričkách místní mládeže. A občas se mezi
těmi cihlami objeví obrovské okno. Nejlépe v přízemí a bez záclon či
žaluzií. Chápu, že v Dánsku by Prostřeno nefrčelo, protože k čemu
čumět na televizi, když se šmejdí po cizích domovech, když tady vám stačí jít
po ulici? Buď jak buď místní architektura má něco do sebe. Co vážně obdivuji,
je dánský cit pro míchání starých a moderních budov. Obecně jsou Dáni nadšenci
do moderní architektury (měla bych pořádně začít fotit a udělat o tom celý
jeden článek #tochcete).
Můžu klidně říct, že za celý týden jsem konstantně
z něčeho nadšená. Předně asi z lidí, kteří jsou neskutečně milí a
ochotní pomoci. Přestože Dáni si udržují odstup (vidím to hlavně u mých
dánských spolustudentů), nikdy by se nestalo, že by vám neodpověděli na otázku
nebo vám neporadili. Další věc, ze které jsem vážně na větvi, je univerzita
samotná. Ne konkrétně to, že kampus je tak obrovský, že jsem permanentně
ztracená (na mou obhajobu - kolikrát mají i profesoři problém najít danou
učebnu), ale spíš to, jak je vidět, že dánské školství je ve vatě.
V životě by mě nenapadlo (mám však srovnání jen s českými
univerzitami), že si ročně budu moct vytisknout až 450 stránek zdarma, budu mít
zdarma přístup do školního plaveckého bazénu, občas dostanu zdarma oběd a kafe
(většinou během nějakých konferencí, seznamovacích dní nebo jiných událostí) a
tomu podobně. Jsou to maličkosti (Netvrďte mi ale, že když vám někdo dá zdarma
jídlo, tak vás to nenadchne!), kdybych byla rodilým dánským studentem, dostala
bych od státu navíc ještě tzv. SU, grant ke studiu, který se vyplácí každý měsíc,
takže spousta dánských studentů si ani nemusí hledat brigádu, dostávají
zaplaceno za to, že studují. Já se aspoň svezu na vlně, co se týče benefitu
státního sociálního a zdravotního pojištění, které je taky všem Dánům a
dlouhodobým rezidentům poskytováno zdarma. Vypadá to jako ráj, ale samozřejmě
všechny tyhle státní výhody jsou něčím vykoupeny. V Dánsku to jsou
konkrétně brutálně vysoké daně (nejvyšší v Evropě). A taky se tu moc
nevyplatí mít nové velké auto, protože to je další oblast se zdaněním uvádějícím
do mdlob. Proto tu jezdí povětšinou staré vraky nebo malé vozy. Nebo jezdí na
kole.
Odense je město hodně podobné Hradci. Placatý, s dobře promyšleným
obchvatem kolem centra města a s cyklisty všude možně i nemožně.
Představte si opravdu hodně cyklistů, představte si nejvíc cyklistů, co
dokážete. Teď to vynásobte dvěma a máte cyklistickou situaci v Odense.
Násobení ještě neopustíme… Protože, co se týče dánského sladkých dobrot
(koláče, dorty, další sladké pečivo), Dánové očividně násobí ve veškerých
receptech podíl cukru dvěma. Nevadí, stejně ty kalorie vyšlapete na kole, takž
to není takový problém.
Nic tu není problém – alespoň, co se týče univerzitního
života. Komunikace funguje na jedničku. Zapsali jste si omylem nějaké kurzy?
Nevadí, napíšete e-mail, nejpozději do dvou dnů je zrušeno. Chcete oficiální
potvrzení o přijetí ke studiu? Napíšete e-mail a opět do dvou dnů vám jedno
krásné potvrzeníčko přistane ve schránce (myšleno té internetové. Pochybuji, že
dánská poštovní společnost by byla takhle dobrá, přestože ceny mají dost
vysoké. Jen tak pro zajímavost jedna obyčejná známky do zahraničí stojí 25
krone, což dělá zhruba docela přesně 90,7 korun).
Jediná oblast, kde mě nadšení trochu opouští, jsou právě finance… Pořád věřím,
že žít a studovat v Dánsku nebude ve finále až tak přehnaně nákladné, ale
zatím se všemi počátečními výdaji, zařizováním a nakupováním peníze prostě mizí
před očima. Potraviny jsou tu jen mírně dražší než v ČR. Abych vám to
přiblížila, představte si, že se tu potraviny (ne všechny, ale většina) pohybují
ve stejné cenové relaci, jako v Čechách BIO potraviny. Paradoxní je, že
tady v Dánsku dostanete BIO potraviny za cenu „obyčejných“. Co se fakt
nevyplatí, je chodit do restaurací a barů. Jednou za čas je fajn si zajít do
centra na pivo, ale ne každý druhý večer. Naštěstí, čas od času nějaký ten
podnik nabídne výhodnou akci nebo slevu pro studenty. Takže o dánské pivo,
které vlastně vůbec není špatné, nebudu rozhodně během mého studia ochuzena. Vše
je tedy zachráněno.
Co se týče šetření peněz, žít v Odense je dobrý tah.
Nejen protože je třeba taková Kodaň je dvakrát tak drahá (Odense je prý jedno z nejlevnějších
větších měst v Dánsku), ale zároveň to tu žije, co týden, to jiný festival
se spoustou různých atrakcí zdarma, volně přístupné koncerty jsou také na
denním pořádku, na den si tu můžete půjčit kolo zadarmo, do nekonečna se
procházet v jednou z nesčetných parků a tak dále a tak dále… Člověk
tu má klid a zároveň se tu nenudí.
Ukončím už konečně svůj chvalozpěv, alespoň prozatím...
Tvrdé jádro. Člověka to až dojímá. Cel léto plánuji velkou ožíračku "na rozloučenou", než odjedu do Dánska. Sezvu lid, o kterém vím, že by mohl dorazit (že třeba v současnosti nekolonizuje daleké kraje, či se zrovna nechystá vrhnou mládě). A sezvu hodně toho lidu. Přesto se někteří ani neobtěžují omluvit, což zamrzí, ale v hloubi duše s tím už v současné době musí počítat každý hostitel. Nevadí. Tedy vadí, mně to vadí, ale někde hluboko v mozku mi dochází, že ti, co opravdu nemohou a omluvili se, a ti, co se nakonec přeci jen ukázali, tvoří to tvrdé jádro. To, co mě tak dojímá.
Povedlo se to, pivo, gin s tonikem, ovoce nacucané bohemkou (#swag), světýlka, svítící balónky a barevná hudba, spaní na obrovské posteli pro 5 medvědů, výlet na hrad Kost, pivo, gin s tonikem a maminčin guláš. Toliko k průběhu těch dvou dnů. Za mou stranu ještě dodám k výčtu permanentní dojetí. Dojetí nad tím, že přeci asi nebudu všem lhostejná a že přeci asi si někdo na mě vzpomene, ale zejména, že se znám s tak úžasnými, vtipnými a talentovanými lidmi. Někteří (některé) jako malé snili o světě jednorožců, kde místo stromů jsou obří kytky, načež vám jednoho jednorožce dají v podobě držáku na izolepu. (Ta izolepa je duhová #sogay). Někteří (některé) s elegancí a grácií sobě vlastní si dokáží vychutnat i opalování na špatně rozloženém lehátku. (Tak špatně, že se vlastně leželo na zemi #likeaboss). A někteří (některé) si místo odpolední siesty skládají básně. (#zahulímeuvidíme)
Zvířecí choutky, který těžko ukojíš mezi bandou kravaťáků
Žízeň, zvířecí krev chci pít,
z brány, která vede mezi levými žebry
Záříš jako odlesk slunce nad naleštěném kapesním zrcátku
To, co milujeme kolem sebe, je blízkost lidí, kteří nás obklopují.
Krok za krokem
černé nohy od země
odrážíme
naše slzy jsou upřímné
a náš rytmus je určen rychlostí ulic
Tady jsem se narodili
ve stínu lamp za tichých večerů, které jsme vytvořili
Milující přicházíme s tím, co teď máme,
a žízeň ukojíme douškem říční vody, co je hned na rohu,
který nikam nezahýbá, jakoby to byl poslední kus země, který ještě známe
V neděli ráno jme vystrčily hlavu ze stanu brzo ráno,
abychom řekly Tomovi sbohem, jelikož nás opouštěl předčasně kvůli svým vlastním
hudebnickým povinnostem. Smutně a nadšeně zároveň jsme se vydaly vstříc
poslednímu festivalovému dni. Zavčas jsme dorazily na besedu/přednášku
s sociologem Janem Hartlem, politologem a filosofem Václavem Bělohradskýma ekonomem Tomášem Sedláčkem. Celé to moderovala publicistka Petruška Šustrová.
Takový to diskusní dreamteam přilákal do sálu hodně lidí, za chvíli bylo
našlapáno. Nezklamali. Diskuse se točila kolem současné krize Evropy a její
identity. Rozebíralo se, proč a jak Evropa přichází o svou kulturu, co
způsobuje všemožné současné problémy (Brexit, panika z migrační vlny) a
proč Evropa ztrácí svou hrdost a schopnost čelit zbytku světa a hlavně sobě
samotné. Všichni v sále jen souhlasně přikyvovali nad rozumnými a dobře
argumentovanými výroky, pánové vše jasně a přehledně vysvětlovali a
s jejich názory se většina zajisté ztotožňovala. Tomáš Sedláček zaválel,
když přirovnal současný stav Evropy k postkoitální melancholii. Evropská
unie byla kdysi hit, všechno fungovalo a vzkvétalo ovšem pouze a jedině po
ekonomické stránce, na kterou se kladl větší důraz na úkor kulturního stmelování.
S příchodem celosvětové ekonomické krize okolo roku 2008, kdy i celá
evropská ekonomika šla do háje, se najednou začaly projevovat nedostatky i
v ostatních sférách Unie, frustrace jednotlivých národů a kultur, které
byly akorát utlačovány evropskou byrokracií, vypluly na povrch. Slovy Sedláčka
– je to jako po sexu, kdy to nejlepší máme za sebou a teď už jsme jen smutní a
pořádně nevíme co dál. A tak přešlapujeme a vymýšlíme voloviny – viz Brexit… #vážnávěc
Po konci diskuze jsem s Jíťou chvíli bloumaly a byly
mrzuté, pravděpodobně nad smutným osudem Evropy a naším pocitem kolektivní
viny, se kterou se v dnešní době už asi rodí každý Evropan, nebo se začala
projevovat ztráta Toma. Cítily jsme něco jako fantomové bolesti… Zašly jsme si
na čaj a pak se podívat na stage od magazínu Full Moon. Tušila jsem, že LazerViking, který měl za chvíli začít hrát, bude nářez. Jakuba Kaifosze znám od
doby, co poslouchám Wild Tides, tudíž jsem neměla obavu, že bych po jeho
vystoupení se svým novým projektem (společně s britským producentem jménem
Sabrehart) zůstala klidná a neznechucená. Samozřejmě že ne. Plival po divácích,
šahal si do rozkroku (neuvěřitelně těsných kalhot), vyplazoval jazyk, valil
oči, tančil jako by měl epileptický záchvat nebo byl posedlý. Zkrátka top! #hegeš
Z Vikinga jsme se šly uklidnit na 2Cellos. Ano, jsou to
chlapci hezcí, hraje jim to pěkně, show udělat umí, ale nemohla jsem se zbavit
pocitu, že to jsou už jen komerční zaprodanci. Což ovšem není nic hrozného,
neodsuzuji je za to, ale nechtěla jsem si kvůli jim nechat utéct jiný
zajímavější program. Jitka to koneckonců cítila stejně. #souznění
Totální bombou, plastickou trhavinou s ohromnou silou,
kterou by se na sebe nestyděl přivázat leckterý terorista, byl pak úspěšný
pokus dostat se na Gong Stage („do Gongu“), kam se běžně musí dělat rezervace
dlouho dopředu. V obrovském sále v bývalém plynojemu, který pohltí stovky
(možná i tisíc) lidí, se během Colours konaly koncerty přednášky, divadla. My
si zvolily Zohara Fresca, izraelského jazzmana. Se svou kapelou nám doslova
vybubnoval díru do hlavy! Jazzový základ s blízkovýchodním šmrncem
v podání neskutečně dobrých hudebníků. Dlouhé skladby byly běžně
několikrát přerušovány salvami potlesku. Oprávněně. Sál ani nedýchal, atmosféra
byla tak hutná, že vás Zohanova hudba doslova vtlačila do sedaček. Díky bohu
polstrovaných, abyste si neotlačili sedinky. #allthatjazz
Bohužel jsme na Zohanovi nebyly až do konce, což byla moje
vina, jelikož jsem zoufale moc chtěla konečně vidětHRTL, kterého jsem měla
možnost za mého působení v Hradci vidět už dvakrát a dvakrát mi do toho
něco přišlo. Tentokrát mě nemohlo nic zastavit i na úkor toho, že Jitku moc
neoslovil a spíš to jen přetrpěla z lásky ke mně. #láska
HRTL (Leoš Hort) dostával lidi do varu. I přesto, že byl
ještě bílý den, lidi nebyli z většiny opilí nebo sjetí, tančili jak o
život. Hortovou předností je, že mixuje analogově, prostě přepojuje kabely a
mačká čudlíky, žádné počítače a jiná zařízení, takže prý údajně ani on sám
neví, jak co bude znít. K dobré hudbě se tak přidává i moment překvapení.
Nicméně jsme ani na téhle stage
nevydržely dokonce, protože jsme pospíchaly na Passengera, což bylo další
okouzlení ve stylu Aurory, Brunettes Shoot Blondes. Žádné přehnané manýry,
žádná okázalá show. Na obrovskou hlavní scénu nastoupil chlapík s kytarou
a charakteristickým hlasem a nechal si celý ten dav padnout k nohám. Byl
bezprostřední, vtipkoval, sálalo z něj něco, co ve mně vyvolávalo pocit,
že jsme staří dobří kamarádi. Svoji odrhovačku Let Her Go zahrál, bez ní by to
nešlo, zpívali s ním snad úplně všichni a on byl za to rád, protože sám
moc dobře ví, že téhle písně bylo, je a bude všude až moc. Jeho ostatní
písničky rozhodně stojí za poslechnutí, přestože, jak sám tvrdí, je to většinou
depressive shit. Prý má jen jednu veselou písničku, jejíž psaní ho prý nebavilo.
A je to veselá písnička o věcech, co nenávidí. Passenger vážně zabodoval, ať už
se mi ten jeho hudba líbí nebo ne (pochybuji, že bych si ji někdy sama od sebe
pustila), osobně jsem byla unesená z jeho vystupování a osobnosti. Na
podzim bude vycházet jeho nová deska Young As The Morning, Old As The See, pokud
na to nezapomenu, rozhodně si ji poslechnu. #okouzlení
Poslední koncert, na kterém jsme s Jitkou byly, protože
za A) se na nás podepisovala únava a za B) druhý den ráno jsme měly brzo
vstávat na vlak, byli britští The Vaccines. Byla opět facka energie po
mírumilovném Passengerovi. Trsali jsem, jako by se nikdo nedíval
#dancelikenobodyswatching
Jako ukázku jsem přidám svou oblíbenou:
Než jsme se vydaly spát, pospíchaly jsme na záchod, udělaly si
asi milion selfie, které jsme opomínaly pořizovat během celých Colours a
vystály jsme frontu na poslední čerstvě usmažené bramborové chipsy. Pak už brambory
došly. Obsluha tvořená mladým párem z toho byla trochu nešťastná, tak jsem
donutila Jitku, aby tancovala a svými pohyby odháněla další zákazníky. Fungovalo
to. #creepy
ANI POSLEDNÍ DEN JSEM NEDOKÁZALA STIHNOUT SPOUSTU VYSTOUPENÍ - například:
Zažila jsem zatím ty nejlepší čtyři dny mého života. Colours je o lidech a na ně jsem měla štěstí. Jitka a Tom, dále pak Sobeček, týpek, co po nás chtěl vyzradit, kde se dá najít kafe, sympaťáci v čajovně, slečny od Wayfarer stánku, slečna, od níž jsem si koupila náušnice, paní, co nám radila na nádraží a spousta dalších.... Všem patří tisíceré díky, ať už se o přispění k celkovému zážitku zasloužili jakkoli.
Atmosféra byla kouzelná, nepřející počasí na ni nemělo vůbec vliv. Nestresovali jsme - co jsem stihli, stihli, co ne, tak nás to moc dlouho nemrzelo. Člověk si musí uvědomit, že jakkoli dobře byl program Colours sestavený, nemůže být všude. My jsme se nechali vést naší aktuální náladou s tím, na co jsem měli chuť. Tenhle styl nám vyhovoval a ve finále jsme si díky tomuhle naprosto free přístupu užili nejvíc.
Pokud máte vezměte si s sebou powerbanku. A rezervujte si místenky do vlaku. Pokud je hlášený déšť, rozhodně zvažte gumáky.
Jakmile máte náramky, choďte do areálu vedlejšími vchody, security tam méně prudí.
Nebojte se, jací umělci přijedou, a lístky kupte dopředu, ať ušetříte. Colours si získává mezi festivaly takové renomé, že vždy se na programu objeví nějaká superhvězda/y, rozhodně se to za ty peníze stát bude.
To hlavní úplně na závěr: Nebuď piča a za rok jeď taky!
Nabít si telefon, to se ukázalo jako obrovský problém. Celý
pátek jsem z mého telefonu ždímala poslední procenta baterky, abych aspoň
věděla, kolik bylo hodin, nebo, nedej bože, mohla zavolat Jitce nebo Tomovi,
pokud bych se oddělila od stáda.V celém areálu bylo jen málo zásuvek a uzamykatelných nabíjecích stojanů,
které byly (ještě k tomu!) většinou beznadějně obsazené. Nezbylo mi nic,
než si v sobotu přivstat a napíchnout si telefon do otevřeného stojanu
před stan v kempu. Spíš než před zlodějíčky jsem hlídala, aby nezačalo pršet. A
taky že začalo, mrholení se střídalo s prudšími přeháňkami od rána až do
večera.
Tak přesně takhle běžně ženy kmene Mursiů nevypadají...
Jakmile jsme okolo druhé hodiny dorazili do areálu, hned jsme to
zatáhli na promítání dokumentu Ti druzí o
turistech jezdících do Afriky, jen aby si vyfotili kmen Mursiů, kde ženy podle
tradice nosí talířky ve rtech. Postupem času se celý kmen na penězích od
turistů stal závislý, před jejich příjezdem se schválně zdobí, ženy si nasazují
talířky do rtu, přestože je běžně nenosí (pouze a slavnosti a rituály), a
chystají se naturisty sehrát takovou menší show. Mursijské tradice tak ztrácí
na autenticitě ve snaze zalíbit se cizincům lačnícím po fotografiích „tradičních“
afrických obyvatel. Jenže Mursiové peníze potřebují čím dál tím víc, tudíž už
není cesty zpět. Krátký dokument krásně (ve skutečnosti na tom nic krásného není)
a objektivně zobrazuje postoje obou stran. Na straně jedné, holandská turistka,
která se žene do Afriky jen proto, aby si udělala hezkou fotku, co si pak doma
pověsí na zeď, a která ví, že to, co dělá je špatné, na straně druhé, jedna
z žen kmene Mursiů, která si je vědoma závislosti na penězích turistů, je
si vědoma všech negativních dopadů rostoucího turistického ruchu, snaží se to
však brát s nadhledem.
Po skončení dokumentu jsme vydrželi o něm vydrželi diskutovat
až na European Stage, což byl vlastně obří cirkusový stan, který při našem
příchodu už téměř přetkal. Ještě aby ne, když měla za chvíli začít vystoupení
slavná pražský soubor Vosto5.Jejich
představení se jmenovalo Proton a bylo to super. S Jitkou záhy jsme pojaly
podezření, že to Vostopětka nacvičila přímo a pouze pro Colours. (Spletly jsme se, premiérovalo se to už v červnu a hrát se to ještě bude.) POZOR SPOILER! Ústřední
postavou byl sám Petr Marek, který jakožto externí reportér Českého rozhlasu se
vydává do Ostravy, aby pátral po začátcích kariéry Marušky Rottrové. Zjišťuje
starou nahrávku kapely, která měla být tenkrát totálním trhákem, lepší než
Olympic, lepší než samotní Beatles. Dokonce i Karel Gott z nich byl
nadšen! Bohužel se s nimi osobně nesetkal, jelikož se rozpadli dřív (hned
po osmašedesátém), než se Karel vrátil ze své šňůry po Západním Německu.
Tehdy se Kája ještě živil jako provazochodec a měl šňůru nataženou přes celé
Německo. Marek ve své zoufalé snaze zjistit, alespoň jméno kapely, se nenechá
odradit ani výhružkami Jarka Nohavici ani Radka Pastrňáka. Všechno dopadne
dobře, Petr Marek zjistí jméno kapely, najde i její členy a pomůže jim k návratu
na hudební scénu (samozřejmě pod producentskou Leška Wronky).
Tom se během představení
odpojil, začalo pršet a my s Jíťou jsme se rozhodly si za stovku vyrobit tašky u
jednoho z workshopových stánků. Ztvrdly jsme tam asi dvě hodiny.Logicky se do nás dala zima, tak jsme se šly
usušit a přečkat stále trvající přeháňku na přednášku se spisovatelkou Sylvou
Fisherovou. Její tvorba nás nijak nenadchla (fakt divná paní), ale aspoň tam
bylo teplo, sucho a pivo.
Chtěly jsme moc jít na Caro Emerald, ale nepřestávající déšt
nás odradil. Navíc se ten den ani jedna z nás necítla ve své kůži,
oficiálně jsme vyhlásily sick day a spíše odpočívaly, než se hnaly do mokra.
Místo toho jsme zůstaly na částečně kryté AgroBabišfert stage, kde hráli
ukrajinští Brunettes Shoot Blondes. Indie pop-rocková senzace nás opět
roztančila. Podobně jako Aurora byli kluci bezprostřední, vystoupení si užívali
a šlapalo jim to.
Ehm, pak se mi to trochu ztrácí…
Chvíli jsem se zastavili na depresivních sudetských Nauzea Orchestra. Bylo to tak depresivní, že jsme byli donuceni se radši v poklidu odsunout...
Vím jen, že jsme konečně chytli místa v čajovně, kam se před slejvákem
chtěli schovat snad úplně všichni. Přiřítil se Tom z Monkey Business, kteří
prý suverénně řádili a právem se zařadili mezi to nejlepší, co sobota nabídla.
To už nás o nic víc s Jitkou nerozházelo, truchlily jsme ještě nad propásnutím Caro, tak jsme k té
náloži smutku přihodili ještě lopatu za Monkey. Z čajovny jsme zamířili
přímo na Electronic Stage, kde byla v plném proudu párty pod taktovkou britského DJ
Throwing Snow. Tom doufal v tom, že
po nás opravdu bude házet „sníh“ a konečně se sjede. Bohužel/bohudík se nic
neházelo (leda tak vymazlený taneční pohyby na taneční parket).
Když to skončilo,
utíkali jsme (fakt jsme běželi, opravdu a zcela vážně jsme provozovali
aktivitu, kterou jsem málem už zapomněla) dolů na další stage, kde hrál
pro změnu berlínský DJ Jan Blomquists kapelou. Cestou jsme se zastavili na dva
rumy, aby nám bylo teplo. Bylo. Nicméně, přímo před podiem po dešti zůstala
obrovská kaluž, což ovšem některé návštěvníky neodradilo. A jelikož jsme už
stejně měly mokré boty, řekly jsme si s Jitkou, že na to mrdáme kašleme
a skočily jsme do té kaluže taky! Navíc nás hřály ty dva rumy. A tohle osobně
byl pro mě ten top strop zážitek sobotního večera.
Cestou do kempu se Tom opět vydal
lovit taxíky. Celkem rychle uspěl. Vlastně to nebyl ani legální taxík, ale za
mrzký peníz nás dovezl, kam jsme chtěli, takže co, že jo. (Možná bych tohle tady neměla psát...) Hlavně že už nepršelo.
V sobotu jsem z toho, co jsem plánovala, nestihla víc. Ale tak víte co, sick day je sick day a když se k tomu přidají vaše dny, jsem ráda, že jsem dokázala stát na nohou a nebýt neustále netečná.
CO JSEM TEDA ještě PROPÁSLA:
Kodaline - protože jsou z nich všichni až moc u vytržení a já ne
DVA - protože dost často koncertují poblíž místa mého výskytu, určitě bude ještě možnost je vidět a vychutnat ji jen je
Voodooyoudo - čeká kapela, vůbec je neznám, ale to jméno se mi líbí.
Něco na tenhle způsob se ozvalo, když jsme se s Jitkou ráno
vyvalily ze stanu a hned z toho sousedního vylezl Tom. Náhoda? Nemyslím si…
Hned po obědě jsme se vydaly směrem do areálu, abychom opět
mohly objevovat další zákoutí a lákadla na Colours, jen co se brány otevřou.
Jedním z našich útočišť se stala čajovna kousek od Design zóny a Full Moon
Stage – zkrátka v hyper hipster oblasti, kde si koupíš vegan (nebo ještě
líp raw) žrádýlko a k tomu cool tašku ušitou z plachet
z nákladních aut. I takového zóny vedle mainstreamových langošů a piva
nabídl vítkovický areál. Vodní dýmka, maté a byly jsme s Jitkou připraveny
řádit!
Nejdříve jsme se zastavily na české Radegast stage, kde už hrála kapela Dalekko. Kluci se snažili, ale nic moc nehráli. Zpěvák byl špaténka. Zato basák, ten byl krásně zhulenej! My jsme ale se chtěly taky pořádně rozproudit. Povedlo se nám to hned na vystoupení italských fešáků (ten
bubeník!) z kapely Kalàscima. Vlivy tradiční italské hudby se mísily
s těmi orientálními, charisma a temperament z hudebníků přímo stříkal
(ten bubeník, ten bubeník!!!), opět skvělý start, který nás uvedl do správné
festivalové pohody.
Z divokého tance nám vyhládlo, rychle jsme si došly pro
jídlo a pak utíkaly zpět na vystoupení Aurory. Norská éterická zpěvačka ihned
ukázala, co v ní je. Byla snová, ohromně bezprostřední, milá a sálala z ní
neuvěřitelně silná energie. Po jedné z písniček se najednou rozběhla po mole,
co bylo součástí hlavní stage, seskočila dolů, počkala až vybraná fanynka
přeleze plot, objala ji, vyskočila zpátky na pódium a pokračovala v koncertu.
Prohodila něco ve smyslu, že uviděla tu holčinu s cedulí: HUG ME! …“and I
thought that would be nice.“
Bylo na ní vidět, že je moc mile zaskočená s velikostí a
vřelostí publika. Atmosféra byla tak dokonalá, že když se blížilo finále
několika jejích písní, vysvitlo slunce zpoza mraků. (Jako vážně? kýč…) Aurora měla
tu schopnost velmi zapůsobit na živo. Když jsem před Colours poslouchala její
písničky, líbily se mi, ale úplně do kolen jsem z nich nešla. Nicméně,
vidět ji, jak to prožívá, to dalo jejím písním úplně jiný rozměr. Tohle však
nebyla jen věc Aurory, takhle na mě během festivalu zapůsobilo více interpretů – od
Tame Impala až po další, které ještě zmíním.
Po osmé hodině jsme se sešly se zbytkem party opět
v čajovně - asi už je vám nad slunce jasné, že jsme tam byli pečení,
zkouření, vaření. Jen tak jsme relaxovali, povídali si o blbostech, o
tom, co už jsme viděli a zažili a co rozhodně vidět a zažít ještě musíme.
Dostali jsme doporučení na americkou transgender umělkyni ANOHNI. Jenže Jitka,
Tom i já jsme byli až moc rozjitření a nebrali to moc na vědomí. Přesto jsme se
na její/jeho(?) koncert dostali včas, abychom zaslechli alespoň pár písní. Zkrátka
jsme na to ale nebyli připravení, teď už to vím. O to víc mě zpětně mrzí, že
jsem tam nezůstala chvíli déle. Byla to hodně silná hudba, silný zážitek –
témata jednotlivých skladeb, texty i ve finále celkové pojetí vystoupení.
Jednotliví členové kapely nebyli vidět, vše směřovalo na obrovské obrazovky,
kde se promítaly záběry žen, které „zpívaly“ texty/písně. Silný hlas Antony
Hegarty se nesl po širokém prostranství a zarýval se pod kůži mnohdy už
přiopilých návštěvníků. Četla jsem několik recenzí a glos na Coulours a
nejednou jsem narazila na tvrzení, že vystoupení právě ANOHNI bylo jedno z nejlepších
a nejsilnějších. Pravdou je, že trhalo srdce i mozky. Témata dotýkající se
politiky, rasy, sexuality, krize současného světa za doprovodu jednoduchých, ale
překvapivě texty skvěle doplňujících elektronických beatů, to vše dávalo
dohromady vystoupení, ze kterého mrazilo. A my, blbci, tam nezůstali do
konce!!! #shame
Srdeční záležitost. Jedním z důvodů, proč jsme
nezůstali na ANOHNI bylo moje lobby za islandský Kiasmos. Když mě jejich hudba
provázela poslední tři čtyři měsíce, co jsem psala bakalářku a učila se na
státnice, prostě jsem je musela slyšet naživo. Jejich uklidňující minimal
techno přilákalo hodně lidí, až jsem se divila. Sotva jsem se přes ten dav
procpala na toi toiku a zase zpátky za Tomem a Jitkou. Tak jsem vrážela do lidí, natrhávala jim pláštěnky za trest, že mi překáží v cestě, užívala si hudbu, vzpomínala jak jsem při dané skladbě propadala zoufalství, že tu zatracenou bakalářku nikdy nedopíši, a zároveň vyhlížela jsem modré vlasy Jitky a moudrý vous Toma v davu.
Díky dokonalému časování Tomáše (a prozíravosti dramaturgů, kteří se zasloužili o to, že se málokteré vystoupení zcela krylo) jsme ten stíhali skoro od každého
něco. Tom zavelel a já chtě nechtě jsem musela říct duu Kiasmos sbohem. Štrádovali
jsme přes areál na britské CC Smugglers. Z electro chillu jsme byli vytrženi mixem rock’n’rollu,
americany, blues a swingu. Zatrsali jsme. Rozpálili nás tak dokonale, že
následovné „velké finále“ v podobě OMAM bylo pro mě osobně zklamáním.
Of Monsters and Men. Pokud čtvrtek byl ve znamení francouzských interpretů, pátek byl jasně severský - další islandská kapela do sbírky. Nikdy jsem z jejich hudby nebyla
nějak odvařená a po tom všem nádherném, energií nabitém zmatku, co jsem ten den
do té doby viděla, se to prostě nesepnulo. Přišli mi chladní a moc… sterilní. Hudebně
samozřejmě kvalita. Světla a show ucházející, žádný halucinogenní nářez jako na
Tame, ale i tak slušné. Asi jsem byla až moc unavená. Prostě se to mezi námi
nespojilo na rozdíl mezi mnou a Aurorou i CC Smugglers nás dokázali víc
vybejkovat.
Poslední vystoupení, co jsme ten den viděli, na Tomův popud
byla slovenská kapela Korben Dallas. Během jejich show zahráli i song, duet,
který nazpívali s Anetou Langerovou. A z ničeho nic se napravo od nás mihla
drobná postava s batohem do zákulisí. Byla to Aneta. Užívala si fesťák a přišla
překvapit své kamarády. Zazpívala svůj part, pozdravila členy kapely, zamávala
do publika a zase zmizela. Ani ten batoh si nesundala. Moc milé překvapení.
Co jsem z pátečního programu nestihla a hluboce toho lituji, každý den si rvu vlasy z hlavy, že jsem neviděla, protože to údajně stálo za to:
polský rapper Syny, protože nevěřím, že Poláci umí rappovat, bývala byla bych se chtěla nechat vyvést z omylu
beseda Roberta Fulghuma - beznadějně vyprodáno a zarezervováno do posledního fleku....
temná bludná Holanďanka Kovacs - protože má údajně taky ráda černou.
Slow Magic na Electronic Stage - prostě nebyly síly. Teď je aspoň Spotify...
Spitfire Company: Antiwords - jakožto stará divadelnice mě tohle obzvlášť mrzí. Ale ráno byly fronty na sprchy, což nám rozhodilo časový plán a prostě jsme to s Jitkou nestihl
Chtěla jsem to podniknout už dávno. Ale buď jsem neměla čas
nebo prachy (to spíš) nebo koule vydat se sama na východ. Letos jsme se
s mou věrnou společnicí Jitkou (což bude i důležitá postava celého tohohle
vyprávění) shodly, že LETOS už musíme. Tenhle rok je TEN rok.
Vstávala jsem v šest, abych si sbalila krosničku (teda
obří bágl, co jsem sotva unesla na zádech) a vyrazila na vlak směr Pardubice.
Než se vám začne zvedat kufr z toho, že jsem dobrovolně zamířila do města
perníku, vězte, že jsem tam byla jen pár minut kvůli přestupu na rychlík do
Ostravy. Co si budeme nalhávat, cesta nebyla moc příjemná. První spoj hyzdily
výluky a druhý byl beznadějně přeplněný. Nemělo cenu se nějak namáhat, bylo
narváno, kupéčka, chodby, záchod... Celou cestu do Ostravy jsem stála
v uličce, ale s tušením, že mi to za to stojí, jsem to tiše
přetrpěla. Občas jsem prohodila pár slov s Jitkou, která jela oním
rychlíkem na indický způsob (rozuměj: lidé doslova přetékají z vagónů) už
z Prahy.
Ostrava, hlavní nádraží, s půlhodinovým zpožděním. Šly
jsme s davem, abychom nemusely přemýšlet kudy jít. Tenhle náš plán selhal
už venku před nádražní budovou. Naštěstí jsme se nějak dostaly až do centra
k Slezkoostravskému hradu, kde bylo stanové město. Tady už to začíná
odsýpat. Papírové vstupenky nám vyměnili za náramky, s Jíťou jsme
ztopořily stan a hurá do areálu, kam jsme dorazily na pátou. začalo pršet. Rozhodly jsme se
schovat na přednášku/besedu s Davidem Černým na Reflex Discussion Stage.
Černý se však ožral jak mužika a nepřijel, jak nám těsně před začátkem
smutně oznámil moderátor. Místo toho požádali amerického street artistu Gaiu, který se zabývá
velkoformátovými malbami většinou na stěny domů, opuštěných budov atd. Během
celého festivalu maloval jednu zeď v areálu. Byl velice sympatický,
uvolněný, dělal vtípky. S Jitkou jsme se shodly, že nás neláká tolik jeho
dílo jako takové, ale spíš jeho osobnost, vize a koncept. Dalším bonusem bylo,
že zatímco naše mozky dostávaly první kulturní krmi, přečkaly jsme
v suchu tu největší přeháňku, po zbytek večera už nepršelo. Win-win
situation.
Naším
prvním hudebním zážitkem byli skotsko-irští Treacherous Orchestra. Punk, dudy, kytary, banja, brýle jako ze Stra Treku a asi tisíc členů kapely, kteří
neměli vůbec problém zaplnit obří hlavní stage (Česká spořitelna Stage).
Abychom
se příliš neuklidnily z ďábelského tempa, co nasadili Skotové, Jitka
rozhodla, že se vydáme na českej underground – kapelu Už jsme
doma?. Chytrá u vstupu vyfasovaná brožurka mně,
neznalcovi, napověděla, že budu mít tu čest s avantgardním post-punkem a
rockem. O moc chytřejší jsem z toho věru nebyla, nicméně Už jsme doma?
mě zase až tak neodradili, naopak.
Čas headlinerů se přiblížil. Jen tak tak jsme stihly zabrat
slušná místa na Tame Impala. U zvukaře, protože tam je právě ten zvuk nejlepší, jak
tvrdil náš třetí do party Tom. (Malá odbočka k němu – Tom byl důkaz, že
správní lidé mohou jakýkoli zážitek udělat nezapomenutelným, i kdyby to ve
skutečnosti stálo za hovno. Colours by naštěstí nebyl ten případ, to by
byl skvělý i bez Toma, ale fakt, že i když jsme se příliš neznali – Jitka třeba Toma
neznala vůbec; náhodně se setkali daleko od domova a přesto jsme spolu
dokázali propařit celé čtyři dny, zkrátka tohle tomu celému dodává extra
super lo-fi post power kouzlo.) Tame Impala si hned zpočátku nasrali do
bot, když frontman vesele prohlásil, že je to tu skvělý a že je to poprvé, co
jsou tady v Čečensku. Pak nastalo trapné ticho. Jen v dáli vítr hnal jakési křovisko jako ve filmových westernech. Aspoň mně to tak připadalo. Nicméně, to Kevin
Parker ihned pochopil, omluvil se a už pak za sebe nechal mluvit svojí hudbu.
Ta všechno zachránila a odčinila i s úroky za ukřivděné čecháčství. Naprosto
dokonale promyšlená show – vizualizace a světla ladící s hudbou, konfetová
děla, kouřová děla – to všechno občas v člověku vyvolávalo dojem, že je na
jednom velkém tripu. (Vygooglete si nějaký jejich záznam koncertu z letoška)
Slowdive. Jejich jméno
vystihovalo situaci víc, než by si asi přáli. Velké nadšení z jejich
návratu na hudební scénu vystřídalo pomalé tonutí v mrzutosti. Byli dobří,
ale… Něco tomu chybělo. Jako by v nich už nebylo to kouzlo živého
vystupování s kapelou. Abych řekla pravdu, Slowdive jsem nikdy moc neposlouchala, tudíž bych si neměla mít právo soudit, ale ten výkon, co jsem
viděla na Colours mě ani nedonutí si je teď zpětně pustit doma. Mělo by mě to
asi mrzet, co?
Co ale stojí za zmínku u téhle stage byla příhoda, jak dvě holky
k pivu zdarma přišly. Rozkazy zněly jasně: Tom bude střežit dobyté pozice
v davu fanoušků a Jitka a já dojdeme do nedalekého stánku pro pivo.
Stojíme si dlouhou frontu, už jsem skoro na řadě, když v tom se okolo nás
a baru začne motat chlápek. Očividně už nebyl nejstřízlivější, ale nebyl ani
příliš opilý – takový ten vzácný stav, kdy jste přesně totálně tak akorát. Chvilku zkoumal, jestli
fronta na pivo je opravdu fronta na pivo. Pak se zdráhavě začal lidí ve frontě
na pivo poptávat, jestli je to fronta jen na pivo. Následně začal tvrdit, že nechce
předbíhat, že ani nechce pivo, ale jen šest panáků morgana do kelímku, který
třímal v ruce. Zželelo se nám ho s Jitkou a tak jsme ho pustily před
sebe. On byl za to neskutečně rád, děkoval nám, vtipkoval s námi,
vtipkoval s barmankou, vtipkoval s barmanem, možná si řekl i pár
vtípků jen pro sebe. Ve finále nám za náš dobrý skutek dvě ze tří piv zaplatil.
A pak že pro dobrotu na žebrotu, že jo.
Tím, že nás Slowdive nenadchli, nám nebylo líto jít co
nejdříve zpátky na hlavní stage, kde měl za chvíli začít hrát M83. Stáli jsme téměř v první řadě a vyplatilo se. Tu obří
nálož pozitivní energie jsme dostávali přímo do ksichtů. Tom, ačkoli si myslím, že
na tenhle druh hudby moc není, byl nadšen. Jitka si to vyloženě užívala a já
ostatně taky. Všichni na scéně se mohli přetrhnout, obzvlášť
basista/bubeník/klavírista/bůh-ví-co-ještě byl k nezastavení. Veselé
písničky rozhýbaly boky snad úplně každému, kdo se na v okolí v danou
chvíli vyskytl. Nemohli jsme si přát lepší zakončení prvního dne!
Poslední tažení vedlo na Electronic Stage, kde už jel bomby Rone se svým Live DJ setem. Doufala jsem, že když nás jedni
Francouzi roztančili, tak další Frantík nás bude v tanci udržovat. Byla
jsem tedy u vytržení, ale ostatní byli už unavení a ani ostatní lidi vůbec
nepařili, netančili, jen tupě stáli. To mě odradilo a tak jsem souhlasila, že
pojedeme spát. Nějakým záhadným způsobem se Tomovi podařilo v tom chaosu,
policistech a davech unavených a připitých návštěvníků chytit taxíka. V kempu
jsme se rozloučili, že si dáme zítra vědět, a každý jsme se vydali na jinou
stranu do tmy.
To, co jsem ve čtvrtek nestihla, ale ráda bych:
VR/Nobody - stoupající hvězda mladé české alternativní scény.
Brodka - Experimentující Polka... (Ne, to není začátek špatného porna
