Kokosy na sněhu, kameny na ledu

... aneb Curling, hipster mezi ledními sporty. 

Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.

Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu je curlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.

Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.

Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.

My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.

Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch

Buddy syst...ehm...

aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...

Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.

ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož  v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně. 

Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat. 

Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče. 

Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.

Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalm Nastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne. 

Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší. 

Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.

femini[hnus]

aneb tenhle článek má dva týdny zpoždění, ale je o tom, proč šli všichni do Washnigtonu... 

a taky trošku proč to mají ženský těžký... 

a proč mám mindráky... a proč je to v pořádku... a proč bychom se měli přestat zajímat

Výběr z těch nejlepších "selfíček" za poslední dva roky

Položme si hned na úvod několik otázek? Kdo z vás je feminista/feministka?  Co to vůbec znamená být feministou/feministkou. Jsem Já feministka? Co to znamená pro mě? První dvě otázky nechá na vás, odpovím (očividně) jen na poslední dvě.

Ale asi jo, jsem feministka. Feminismus pro mě totiž znamená přesvědčení, že ženy by měli mít stejná práva, stejné uznání a stejné podmínky jako muži. Fakt, že vlastně muži a ženy nejsou stejní (však víte, ty dírky a klacíky, že jo), totiž ještě neznamená, že si nemůžou být rovni. Rozhodně však nejsem ten typ extrémní feministky, co pálí podprsenky jakožto symbol útlaku a muže považuje za plémě podřadné a primitivní. Nic se nesmí přehánět, a přestože občasné chování mužů je poněkud primitivní, extrémní projevy a demonstrace divoženek leckdy svým způsobem moc stylu a sofistikovanosti též nepobraly.
Jen ještě dodám, že pro tentokrát se genderově omezím na předpotopní dělení jen na dvě skupiny: muže a ženy. O nějakých gender-bender hádkách si můžeme popovídat jindy.  (Všímáte si, jak se čím dál tím těžší začít nad něčím diskutovat a přitom zůstat společensky korektní? To je samá poznámka a vysvětlivka, něž se člověk dostane k jádru pudla, ztratí většinu čtenářů/posluchačů. Takže teď prosím o chvíli ticha, kteří tenhle článek už vzdali.)

V sobotu 21. 1., den po inauguraci Donalda Trumpa, se po celé světě začalo pochodovat. Pochod na Washington (ať už reálně, či symbolicky v různých městech po celém světě) měl upozornit na práva žen. protože věřte tomu nebo ne, pořád je to sakra problém!

Tentokrát bylo hlavní motivací Trumpův plánovaný zákaz financování mezinárodních organizací podporující plánované rodičovství a starající se o celkovou sexuální osvětu nejev ve Státech, ale třeba i v Mexiku (aha), a vůbec po celém světě. Pochod, ne pochod, už je to podepsáno, už je to hotovo (ti z vás, kdož vládnou angličtinou si o tom můžou něco přečíst tady).
Kromě toho se při sobotních protestech objevovaly i transparenty týkající se globálního oteplování, rasismu a tomu podobně... Ha ha ha, Trump však ty své executive orders (jak se to překládá do češtiny? Jaký je český ekvivalent? "Víte, co je to pussy, pane redaktore?") podepisuje dál při pobrukování "...upeč třeba chleba, postav třeba zeď..."

Ale zpátky k tomu hlavnímu - ženám. Ke mně, protože jsem žena a jakožto žena jsem se nikdy necítila dostatečně sebevědomá. Pořád si nepřipadám dost hezká a dost chytrá a především - dostatečně rovná mužům. Proč? Tak to já sama nevím... zřejmě tu jsou ve společnosti (alespoň ve společnosti, ve které jsem vyrůstala) stále hluboce zakořeněné stereotypy vůči ženskému pokolení. Naštěstí jsem se osobně nikdy s přímou diskriminací nesetkala, ale prostě to tady je - například takový evergreen je písnička o rozdílných platech mužů a žen (za stejnou práci) - jeden z největších rozdílů v Evropě! A další drobnosti, které o to víc to vnímám teď, když už nějaký ten pátek žiji v cizině. A ne v ledajaké cizině - v nejšťastnější zemi na světě (kde je třetina národa na antidepresivech jen tak mimochodem) - v Dánsku. Tady je to opravdu téměř jedno, jestli jste muž nebo žena, záchody tu jsou většinou společný - a ne, není to taková sranda jako v Ally Mcbeal. Nedávno jsem se mému dánskému spolužákovi (a troufnu si tvrdit, že už i kamarádovi) svěřila, že od té doby, co jsem tady, se cítím svobodnější. Odpověděl mi na to, že nejsem první, kdo mu to řekl. Tady je totiž každému úplně jedno, jakého jste pohlaví, co nosíte za oblečení, kde bydlíte, co vyznáváte a s kým spíte. Což je možná ten důvod, proč tady všichni tak happy.
Ale abych byla férová, musím přiznat, že naše zaprděná Česká republika na tom není ještě až tak špatně. Rozhodně máme potenciál k tomu, abychom se jednou taky přestali zajímat, co měl ten druhý k večeři a jestli se za ruku vodí raději se ženami, muži nebo oběma na ráz.

Od feminismu a mých mindráků, kterých mám nespočet (jakožto asi každý), jsme se postupně dostali k úplně jiným tématům. To je právě to! Ženský jsou všude a ovlivňují všechno, jen si to přiznejme. Kam nemůže ďábel, nasadí ženu... Tak už byste si nám měli začít vážit, co? Všichni bychom si měli začít vážit každého navzájem bez rozdílu reprodukčních orgánů! A pak už se nebude muset nikam pochodovat, hlavami státu nebudou opilá hovada (zdravím do mé domoviny) nebo sexističtí, rasističtí neurvalci (USA! USA!) a všichni budou šťastní. Dávám tomu dvacet, maximálně padesát let (ráda bych se toho ještě dožila).

Netuším, jestli je tohle nějak hodnotný článek. Někomu se to líbit bude, někomu ne. Já jsem to ale potřebovala napsat... SORRY JAKO!

Dva tisíce šestnáct [edit 14/1]

...aneb proč by mi měl rok 2016 políbit prdel a proč bych já měla líbat prdel jemu.

Mírně upraveno 14. 1. Většinou šlo o opravení překlepů, změně některých výrazů a doplnění tisíců čárek, co mi v textu chyběly. To aby měli gramatičtí náckové klid na duši.

Vytáhněte kapesníky, budeme se dojímat a rozčilovat, chválit a nadávat. Zkrátka potečou slzy a jestli to budou slzy radosti nebo vzteku, to nikoho nezajímá.

O roku 2016 už se vynáší soudy, na sociálních mediích a po internetech obecně, že to byl nejhorší rok ever! Zeptejte se Johna Olivera... I já jsem k tomuto šíření nenávisti samozřejmě sklouzla. Protože jsem občas jen  blbá ovce, že jo.

Přesně před rokem jsem seděla přiopilá v největší a nejlepší putyce v Hradci, obklopena blízkými i cizími lidmi, bilancovala jsem za (podle mého tehdejšího soudu) náročnou dva tisíce patnáctkou, měla jsem čerstvě oholený nohy a bylo mi fajn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nadcházejících tři sta šedesát pět dní bude mnohem, mnohem hektičtějších a intenzivnějších, než jsem kdy před  tím za dobu mé mrzké existence zažila. Letos sedím střízlivá tisíc kilometrů od rodné hroudy,  úplně sama, v cizí zemi, která se zvláštním, ale vlastně zcela přirozeným a nenuceným způsobem stává mým druhým domovem, mám čerstvě oholené nohy a je mi taky fajn. Takže jakýpak copak. Přepojme se teď do našeho studia, kde si rozebereme s expertem ty nejzásadnější momenty tohoto zápasu.

První půlka roku stála  za to. Emoční výkyvy, nahoru a dolů, až by se z toho jeden poblinkal, a to ve všech sférách mého života. Můj milovaný a rozvíjející se projekt, LitERÁRní večery, si připsal čtvrtý kousek v pořadí. Za dva roky jsme s partou skvělých lidí dokázali (a pravdou je, že jsme na tom vážně tvrdě dřeli) vytvořit  po kultuře lačnící komunitu, stálé publikum, od kterého jsme dostávali jen pozitivní ohlasy. To je to nejvíc, co jsem si mohla přát, a ten pocit zadostiučinění, který s sebou úspěch Literárů nesl, byl úžasný. Jenže jak se bohužel tehdá zdálo, měl to být večer poslední. Takže to celé ve finále bylo takové hořko-sladké. (Spoiler alert! Poslední nebude, v únoru se i bez mé přítomnosti chystá další, za což jsem neskutečně ráda, a jsem na ty všechny lidi, co si to vzali na starost, pyšná!). Co se týkalo mého studia, nějakým zázrakem se mi podařilo dopsat a odevzdat bakalářku včas a po několika mentálních zhrouceních jsem se i dokázala naučit na všechny čtyři(!!!) státní zkoušky a úspěšně je zvládnout. Byla jsem z toho všeho tak znechucená, že mě úplně přešlo nadšení ve studiu pokračovat. Mým posledním stéblem, za které jsem se pokusila chytnout, bylo podat si přihlášky na vysoké školy do Dánska (protože všichni tvrdilli, že je to skvělé a studium tam je špičkové, tak jsem zase šla s davem - ovce, no.). A ono to vyšlo! Takže skóre za červen: státnice ✓přijetí na magisterský obor do Dánska✓ odstěhování z Hradce✓ důkladná regenerace těla i mysli v Chorvatsku✓

Nevím, do jaké míry se tu mám rozepisovat o rovině vztahové v první půlce roku 2016. Houpačkový blinkací vzorec by se dal uplatnit i tady. O hodně vztahů jsem přišla, některé nové získala, ať už to bylo fér nebo ne. Rohle to vztahové rošambo občas bolelo, občas to těšilo, občas to bylo matoucí a občas se to vleklo jak smrad po celý rok s vámi, přestože jste se toho chtěli zbavit jako čert kříže.V čem jsem se za letošní rok utvrdila je, že pro mě osobně je největší křivdou (nejen ve vztazích, ale i jakékoli jiné oblasti), když nedostanete šanci kterou si zasloužíte. Nebo ji dostanete a promarníte... TO je ve finále ještě horší, protože jediný, na koho můžete být naštvaní, jste vy sami.

A pak nastalo léto a všichni slyšeli barvy (Colours díl první, druhý, třetí a i ten čtvrtý)!

Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...

A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově  si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout  mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě -  věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...

Emoce fuj!

Do 2017 huj!

Občas neklidná...

...aneb "Vlna je pomíjivá. Věčný je jenom neklid moře." (Valeriu Butulescu)

...aneb zagooglila jsem náhodné citáty a hraji si na chytrou a sečtělou.

Světýlka na konci tunelů

Chystám se to tu změnit, což bude snadné, protože jsem vlastně ani nezačala. Nepsala jsem, přestože jsem měla (a mám) spoustu věcí k napsání. Jen jsem nevěděla jak - jak to naspat, jak to celé moje vyprávění uchopit. Nechci psát jen obyčejný, fádní deníček (blogísek), který nečte nikdo jiný, než moje rodina a pár nejbližších přátel (ahoj, všichni!). 

Chci to brát trochu víc vážně. A trochu víc opravdově. Nebudu nic přikrášlovat, nebudu nic vynechávat. Chci jsem přepisovat to, co se mi běžně honí hlavou, co si o tom myslím (to by asi nikdo podle názvu blogu nenapadlo, že jo). Není a nebude to vždycky hezké, slušné a korektní.

Je 14:47 a venku se stmívá. Překvapivě prší.

Nejlepší rozhodnutí mého života. To jsem si myslela, když jsem jsem přijela, a pořád si to myslím. Takováhle zkušenost člověka změní. Včera jsem se na tom shodla s jednou Slovenkou, která studovala ten samý obor, jako studuji teď já. Už studia dokončila a teď si tu hledá práci. Říkala mi, že domů se vrací málo, protože si tam připadá jako cizinka. Zajímavé... Na okamžik se mě zmocnil strach, že by se mi mohlo stát to samé. Ale pak mi došlo, že čím déle tu jsem, tím větší vlastenec se ze mě stává ( a tím více se stydím za našeho současného prezidenta. Zeman je vážně piča! Hups, právě jsem si vysloužila si rok v base...). Myslím si, že se v Česku nežije vůbec špatně, namítejte si, co chcete, já jsem tohle tvrdila už vloni, když jsem se vrátila po 4 měsících z Francie. Žití v Dánsku mi rozšířilo obzory, naučilo mě to vážit si toho, co jsem měla, co mám a co možná  jednou mít budu, nehledě na to, v jaké zemi se budu zrovna nacházet. 

15: 31 a pod okny mi prošel kdosi s obrovskou taškou. Šel směrem k prádelně - čas na velké prádlo. 

Je to tu úžasné a depresivní. Cítím se skvěle a strašně zároveň. Má nálada se zmítá od extrému k extrému. Je to vysilující, ale zároveň mi to dodává sílu. Cítím, jak bych to jen popsala... neklid. Mám pocit, že neustále na něco zapomínám, že jsem něco neudělala, něco špatného se stane nebo že přestanu zvládat školu, přestanu umět jezdit na kole, prostě přestanu (všechno). CH-A-O-S

15:55 a venku je najednou nějak hodně světla. Zdravotní stav nemocného se vždycky zlepší těsně předním, než umře.  V Dánsku se vždycky vyjasní předtím, než na místní pole padne černočerná, mokrá tma.

Třesou se mi ruce. A pálí  mě oči. Pálí mě oči z věčného koukání do počítačů, mobilů, na obrazovky v učebnách (na kterých profesoři nepromítají nic zajímavého), do reflektorů protijedoucích aut, když po tmě šlapu na kole z univerzity domů.

Potkávám nové lidi, chodím na párty, akce a workshopy. Občas se trochu opiju, jindy ne. Občas vstávám až po desáté ranní, což se mi nikdy předtím nestávalo a vyvolává to ve mně výčitky svědomí. Občas si připadám vedle ostatních hloupá a nepatřičná. Občas si připadám jako nechytřejší tvor na planetě. Občas si myslím, že nejsem dost dobrá, bojuji s nízkým sebevědomím. Občas ho mám na rozdávání... Pořád se něco děje, nahoru, dolů, do školy, do baru, do knihovny, domů, euforie, zklamání. Jako na zasraný horský dráze. Ale (vypůjčeno z Cimrmana) - té lípy se nevzdám!!! Jakkoli mě to tady občas přivádí k zoufalství, pořád mě to baví!

16:37 a je tma. 

Ale všem říkám, že se mám fajn. Protože to je vlastně pravda. Mám se hrozně a krásně. Mám se hrozně krásně!

Legoland (Billund)

...aneb na tohle jsem už moc stará....

Před měsíce, kdy tu ještě svítilo slunce (má pocit, že sluneční paprsky tu znovu spatříme až v dubnu a to jen v případě, jak poznamenal můj dánský spolužák, že budeme mít štěstí), jsme s místní smečkou navštívili Legoland. Zvolili jsme ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob jak se tam dostat, totiž jet společně s organizací ESN Odense (Erasmus Student Network), jejíž jsme všichni členy. Skupinový lístek byl levnější a hlavně nám zajistili dopravu - autobusem to do Billundu trvalo jen něco málo přes hodinu.

Bylo to skvělé... pokud by  nám bylo dvanáct, tak by to bylo bývalo zajisté ještě lepší! Nicméně, přestože jsme všichni už dospělí jedinci (nebo bychom aspoň být měli), Legoland v nás znovu vzkřísil duši dítěte. Celý den jsme pobíhali od atrakce k atrakci (stihli jsme vyzkoušet téměř všechno), smáli se, dělali blbosti, rozplývali se v obchodech se suvenýry nad nejnovějšími Lego stavebnicemi (vánoční edice Star Wars  - shut up and take my money!) a tomu tak podobně.

Celý park je obrovský, rozdělený do tematických celků (Ninjago, Wild West, Artic World, Pirate Bay, Lego Duplo - jen co jsme vešli do areálu, někdo navrhl, abychom začali právě tam v sektoru pro batolata...). A samozřejmě Mini Evropa - park posetý miniaturami evropských turistických atrakcí. Musím uznat, že to mají vážně vymakané a občas nad tím, co dokázali z lega postavit, nestačíte žasnout. většina dekorací je z lega, stejně jako části atrakcí (což v případě horských drah moc na pocitu bezpečnosti nepřidává), jmenovky zaměstnanců, cedule a štítky za záchodech, dokonce i hranolky ve stáncích s občerstvením měly tvar lego kostiček!