...aneb proč by mi měl rok 2016 políbit prdel a proč bych já měla líbat prdel jemu.
Mírně upraveno 14. 1. Většinou šlo o opravení překlepů, změně některých výrazů a doplnění tisíců čárek, co mi v textu chyběly. To aby měli gramatičtí náckové klid na duši.
Vytáhněte kapesníky, budeme se dojímat a rozčilovat, chválit a nadávat. Zkrátka potečou slzy a jestli to budou slzy radosti nebo vzteku, to nikoho nezajímá.
O roku 2016 už se vynáší soudy, na sociálních mediích a po internetech obecně, že to byl nejhorší rok ever! Zeptejte se Johna Olivera... I já jsem k tomuto šíření nenávisti samozřejmě sklouzla. Protože jsem občas jen blbá ovce, že jo.
Přesně před rokem jsem seděla přiopilá v největší a nejlepší putyce v Hradci, obklopena blízkými i cizími lidmi, bilancovala jsem za (podle mého tehdejšího soudu) náročnou dva tisíce patnáctkou, měla jsem čerstvě oholený nohy a bylo mi fajn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nadcházejících tři sta šedesát pět dní bude mnohem, mnohem hektičtějších a intenzivnějších, než jsem kdy před tím za dobu mé mrzké existence zažila. Letos sedím střízlivá tisíc kilometrů od rodné hroudy, úplně sama, v cizí zemi, která se zvláštním, ale vlastně zcela přirozeným a nenuceným způsobem stává mým druhým domovem, mám čerstvě oholené nohy a je mi taky fajn. Takže jakýpak copak. Přepojme se teď do našeho studia, kde si rozebereme s expertem ty nejzásadnější momenty tohoto zápasu.
První půlka roku stála za to. Emoční výkyvy, nahoru a dolů, až by se z toho jeden poblinkal, a to ve všech sférách mého života. Můj milovaný a rozvíjející se projekt, LitERÁRní večery, si připsal čtvrtý kousek v pořadí. Za dva roky jsme s partou skvělých lidí dokázali (a pravdou je, že jsme na tom vážně tvrdě dřeli) vytvořit po kultuře lačnící komunitu, stálé publikum, od kterého jsme dostávali jen pozitivní ohlasy. To je to nejvíc, co jsem si mohla přát, a ten pocit zadostiučinění, který s sebou úspěch Literárů nesl, byl úžasný. Jenže jak se bohužel tehdá zdálo, měl to být večer poslední. Takže to celé ve finále bylo takové hořko-sladké. (Spoiler alert! Poslední nebude, v únoru se i bez mé přítomnosti chystá další, za což jsem neskutečně ráda, a jsem na ty všechny lidi, co si to vzali na starost, pyšná!). Co se týkalo mého studia, nějakým zázrakem se mi podařilo dopsat a odevzdat bakalářku včas a po několika mentálních zhrouceních jsem se i dokázala naučit na všechny čtyři(!!!) státní zkoušky a úspěšně je zvládnout. Byla jsem z toho všeho tak znechucená, že mě úplně přešlo nadšení ve studiu pokračovat. Mým posledním stéblem, za které jsem se pokusila chytnout, bylo podat si přihlášky na vysoké školy do Dánska (protože všichni tvrdilli, že je to skvělé a studium tam je špičkové, tak jsem zase šla s davem - ovce, no.). A ono to vyšlo! Takže skóre za červen: státnice ✓přijetí na magisterský obor do Dánska✓ odstěhování z Hradce✓ důkladná regenerace těla i mysli v Chorvatsku✓
Nevím, do jaké míry se tu mám rozepisovat o rovině vztahové v první půlce roku 2016. Houpačkový blinkací vzorec by se dal uplatnit i tady. O hodně vztahů jsem přišla, některé nové získala, ať už to bylo fér nebo ne. Rohle to vztahové rošambo občas bolelo, občas to těšilo, občas to bylo matoucí a občas se to vleklo jak smrad po celý rok s vámi, přestože jste se toho chtěli zbavit jako čert kříže.V čem jsem se za letošní rok utvrdila je, že pro mě osobně je největší křivdou (nejen ve vztazích, ale i jakékoli jiné oblasti), když nedostanete šanci kterou si zasloužíte. Nebo ji dostanete a promarníte... TO je ve finále ještě horší, protože jediný, na koho můžete být naštvaní, jste vy sami.
A pak nastalo léto a všichni slyšeli barvy (Colours díl první, druhý, třetí a i ten čtvrtý)!
Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...
A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě - věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...
Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...
A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě - věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...
Emoce fuj!
Do 2017 huj!
Do 2017 huj!