...aneb "Vlna je pomíjivá. Věčný je jenom neklid moře." (Valeriu Butulescu)
...aneb zagooglila jsem náhodné citáty a hraji si na chytrou a sečtělou.
 |
| Světýlka na konci tunelů |
Chystám se to tu změnit, což bude snadné, protože jsem vlastně ani nezačala. Nepsala jsem, přestože jsem měla (a mám) spoustu věcí k napsání. Jen jsem nevěděla jak - jak to naspat, jak to celé moje vyprávění uchopit. Nechci psát jen obyčejný, fádní deníček (blogísek), který nečte nikdo jiný, než moje rodina a pár nejbližších přátel (ahoj, všichni!).
Chci to brát trochu víc vážně. A trochu víc opravdově. Nebudu nic přikrášlovat, nebudu nic vynechávat. Chci jsem přepisovat to, co se mi běžně honí hlavou, co si o tom myslím (to by asi nikdo podle názvu blogu nenapadlo, že jo). Není a nebude to vždycky hezké, slušné a korektní.
Je 14:47 a venku se stmívá. Překvapivě prší.
Nejlepší rozhodnutí mého života. To jsem si myslela, když jsem jsem přijela, a pořád si to myslím. Takováhle zkušenost člověka změní. Včera jsem se na tom shodla s jednou Slovenkou, která studovala ten samý obor, jako studuji teď já. Už studia dokončila a teď si tu hledá práci. Říkala mi, že domů se vrací málo, protože si tam připadá jako cizinka. Zajímavé... Na okamžik se mě zmocnil strach, že by se mi mohlo stát to samé. Ale pak mi došlo, že čím déle tu jsem, tím větší vlastenec se ze mě stává ( a tím více se stydím za našeho současného prezidenta. Zeman je vážně piča! Hups, právě jsem si vysloužila si rok v base...). Myslím si, že se v Česku nežije vůbec špatně, namítejte si, co chcete, já jsem tohle tvrdila už vloni, když jsem se vrátila po 4 měsících z Francie. Žití v Dánsku mi rozšířilo obzory, naučilo mě to vážit si toho, co jsem měla, co mám a co možná jednou mít budu, nehledě na to, v jaké zemi se budu zrovna nacházet.
15: 31 a pod okny mi prošel kdosi s obrovskou taškou. Šel směrem k prádelně - čas na velké prádlo.
Je to tu úžasné a depresivní. Cítím se skvěle a strašně zároveň. Má nálada se zmítá od extrému k extrému. Je to vysilující, ale zároveň mi to dodává sílu. Cítím, jak bych to jen popsala... neklid. Mám pocit, že neustále na něco zapomínám, že jsem něco neudělala, něco špatného se stane nebo že přestanu zvládat školu, přestanu umět jezdit na kole, prostě přestanu (všechno). CH-A-O-S
15:55 a venku je najednou nějak hodně světla. Zdravotní stav nemocného se vždycky zlepší těsně předním, než umře. V Dánsku se vždycky vyjasní předtím, než na místní pole padne černočerná, mokrá tma.
Třesou se mi ruce. A pálí mě oči. Pálí mě oči z věčného koukání do počítačů, mobilů, na obrazovky v učebnách (na kterých profesoři nepromítají nic zajímavého), do reflektorů protijedoucích aut, když po tmě šlapu na kole z univerzity domů.
Potkávám nové lidi, chodím na párty, akce a workshopy. Občas se trochu opiju, jindy ne. Občas vstávám až po desáté ranní, což se mi nikdy předtím nestávalo a vyvolává to ve mně výčitky svědomí. Občas si připadám vedle ostatních hloupá a nepatřičná. Občas si připadám jako nechytřejší tvor na planetě. Občas si myslím, že nejsem dost dobrá, bojuji s nízkým sebevědomím. Občas ho mám na rozdávání... Pořád se něco děje, nahoru, dolů, do školy, do baru, do knihovny, domů, euforie, zklamání. Jako na zasraný horský dráze. Ale (vypůjčeno z Cimrmana) - té lípy se nevzdám!!! Jakkoli mě to tady občas přivádí k zoufalství, pořád mě to baví!
16:37 a je tma.
Ale všem říkám, že se mám fajn. Protože to je vlastně pravda. Mám se hrozně a krásně. Mám se hrozně krásně!
