Kokosy na sněhu, kameny na ledu

... aneb Curling, hipster mezi ledními sporty. 

Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.

Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu je curlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.

Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.

Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.

My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.

Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch

Buddy syst...ehm...

aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...

Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.

ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož  v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně. 

Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat. 

Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče. 

Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.

Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalm Nastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne. 

Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší. 

Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.

Syddansk Universitet (vol.1)

 ...aneb vzdělání všech velikostí, tvarů a kvalit

Než začnu chrlit oslavná přídavná jména, měla bych se zhluboka nadechnout a vydechnout… A pořádně si rozmyslet, o čem začít psát nejdřív.

Kampus Syddansk Universitet je obrovský a členitý…. Jsem vlastně permanentně ztracená. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování místností (pokud vůbec nějaký existuje).  Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé, vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov  jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský.  

Ono vyhlášené sportoviště

V kantýně mají dobrý jídlo – velký výběr a styl: naházej si na talíř, co chceš, pak se to zváží a ty to zaplatíš. A taky dobrý a relativně levný kafe. Pro fajnšmekry nebo boháče je na univerzitní půdě taky Starbucks. Protože prostě proto. Co musím rozhodně prověřit, je tzv. FABlab – speciální pobočka univerzity, kde si můžete zapůjčit kamery, fotoaparáty, iPady, sluchátka k iPhone7, dále tu můžete využít služeb grafiků nebo si vytisknout zbraň na 3D tiskárně.

Abych byla upřímná, na rozdíl od řady českých univerzit, mi humanitní fakulta v porovnání s ostatními nepřipadá zase až tak veliká. Zato manažerů a ekonomů je tu jak sraček. Hodně jsou tu v popředí také vědecké a technické fakulty. Konkrétně na mém magisterském programu American Studies je nás okolo 30, což mi nepřipadá jako moc.  Abych hned předešla vašemu dotazu „A co z tebe pak bude, co budeš moct dělat?“, raději to hned narovinu napíšu. Nevím. Tvrdí nám, že budeme moc dělat cokoli, protože tenhle obor je hrozně široký a ve finále spíše uplatníme jiné dovednosti získané při studiu než vysloveně znalosti amerických reálií. Nabízí se kariéra diplomacii, ve velkých mezinárodních společnostech (kdyby náhodou někdy nebylo manažerů jak sraček) a organizacích, státní správě (no, pokud neumím dánsky, tak tohle pro mě asi padá), stále platí také šance stát se učitelem, zahájit akademickou kariéru… Zkrátka je to všechno o štěstí a náhodě (a erupcích na slunci a o tom, jestli náhodou nerozbijete zrcadlo, což se mi nedávno povedlo a prý to nosí smůlu. Expirační lhůta je 7 let… jenže do té doby já určitě rozbiju další.)
Rozvrh je snesitelný, celkem tři dny v týdnu, ve zbylých dnech tak aspoň můžu přečíst desítky stránek k přípravě na hodiny. Styl výuky je trošku jiný, něž na který jsem byla doposud zvyklá. Je to mnohem více interaktivní, máte mnohem větší prostor k diskuzi a obhájení si svého názoru. Většinou si musíte na danou hodinu přečíst několik textů, které se pak v hodině rozebírají nebo je na nich vystavěn další profesorův výklad. Zatím mám za sebou jen první týden, takže si netroufám ještě hodnotit kvalitu výuky či to, jestli mi takovýto styl studia vyhovuje. Pořád jsem totiž trochu ztracená...

Takové zdání, že nebudou špatní ti Dáni

... aneb první náhodně sepsané dojmy z Dánska.

Cihly. Společné záchody. Cyklisti. Show. Cukr a žádný bič. 

Takto by se v několika slovech dal shrnout můj první týden tady v Dánsku.

Začněme faktem, že jakkoli si myslíte, že se dané dánské slovo vyslovuje, je to pravděpodobně špatně. Odense se ve skutečnosti vyslovuje jako [Undse], přičemž to koncové „e“ tak trochu (hodně) spolknete… Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Co si to nalhávám, nezvykla.

Dánové mají asi rádi cihly. Respektive dánští architekti a stavitelé mají na cihly nějakou divnou fixaci. Cihly vidíte všude: na domech, jako dlažbu na chodnících, vzor na tričkách místní mládeže. A občas se mezi těmi cihlami objeví obrovské okno. Nejlépe v přízemí a bez záclon či žaluzií. Chápu, že v Dánsku by Prostřeno nefrčelo, protože k čemu čumět na televizi, když se šmejdí po cizích domovech, když tady vám stačí jít po ulici? Buď jak buď místní architektura má něco do sebe. Co vážně obdivuji, je dánský cit pro míchání starých a moderních budov. Obecně jsou Dáni nadšenci do moderní architektury (měla bych pořádně začít fotit a udělat o tom celý jeden článek #tochcete).

Můžu klidně říct, že za celý týden jsem konstantně z něčeho nadšená. Předně asi z lidí, kteří jsou neskutečně milí a ochotní pomoci. Přestože Dáni si udržují odstup (vidím to hlavně u mých dánských spolustudentů), nikdy by se nestalo, že by vám neodpověděli na otázku nebo vám neporadili. Další věc, ze které jsem vážně na větvi, je univerzita samotná. Ne konkrétně to, že kampus je tak obrovský, že jsem permanentně ztracená (na mou obhajobu - kolikrát mají i profesoři problém najít danou učebnu), ale spíš to, jak je vidět, že dánské školství je ve vatě. V životě by mě nenapadlo (mám však srovnání jen s českými univerzitami), že si ročně budu moct vytisknout až 450 stránek zdarma, budu mít zdarma přístup do školního plaveckého bazénu, občas dostanu zdarma oběd a kafe (většinou během nějakých konferencí, seznamovacích dní nebo jiných událostí) a tomu podobně. Jsou to maličkosti (Netvrďte mi ale, že když vám někdo dá zdarma jídlo, tak vás to nenadchne!), kdybych byla rodilým dánským studentem, dostala bych od státu navíc ještě tzv. SU, grant ke studiu, který se vyplácí každý měsíc, takže spousta dánských studentů si ani nemusí hledat brigádu, dostávají zaplaceno za to, že studují. Já se aspoň svezu na vlně, co se týče benefitu státního sociálního a zdravotního pojištění, které je taky všem Dánům a dlouhodobým rezidentům poskytováno zdarma. Vypadá to jako ráj, ale samozřejmě všechny tyhle státní výhody jsou něčím vykoupeny. V Dánsku to jsou konkrétně brutálně vysoké daně (nejvyšší v Evropě). A taky se tu moc nevyplatí mít nové velké auto, protože to je další oblast se zdaněním uvádějícím do mdlob. Proto tu jezdí povětšinou staré vraky nebo malé vozy. Nebo jezdí na kole.

Odense je město hodně podobné Hradci. Placatý, s dobře promyšleným obchvatem kolem centra města a s cyklisty všude možně i nemožně. Představte si opravdu hodně cyklistů, představte si nejvíc cyklistů, co dokážete. Teď to vynásobte dvěma a máte cyklistickou situaci v Odense.

Násobení ještě neopustíme… Protože, co se týče dánského sladkých dobrot (koláče, dorty, další sladké pečivo), Dánové očividně násobí ve veškerých receptech podíl cukru dvěma. Nevadí, stejně ty kalorie vyšlapete na kole, takž to není takový problém.

Nic tu není problém – alespoň, co se týče univerzitního života. Komunikace funguje na jedničku. Zapsali jste si omylem nějaké kurzy? Nevadí, napíšete e-mail, nejpozději do dvou dnů je zrušeno. Chcete oficiální potvrzení o přijetí ke studiu? Napíšete e-mail a opět do dvou dnů vám jedno krásné potvrzeníčko přistane ve schránce (myšleno té internetové. Pochybuji, že dánská poštovní společnost by byla takhle dobrá, přestože ceny mají dost vysoké. Jen tak pro zajímavost jedna obyčejná známky do zahraničí stojí 25 krone, což dělá zhruba docela přesně 90,7 korun). 

Jediná oblast, kde mě nadšení trochu opouští, jsou právě finance… Pořád věřím, že žít a studovat v Dánsku nebude ve finále až tak přehnaně nákladné, ale zatím se všemi počátečními výdaji, zařizováním a nakupováním peníze prostě mizí před očima. Potraviny jsou tu jen mírně dražší než v ČR. Abych vám to přiblížila, představte si, že se tu potraviny (ne všechny, ale většina) pohybují ve stejné cenové relaci, jako v Čechách BIO potraviny. Paradoxní je, že tady v Dánsku dostanete BIO potraviny za cenu „obyčejných“. Co se fakt nevyplatí, je chodit do restaurací a barů. Jednou za čas je fajn si zajít do centra na pivo, ale ne každý druhý večer. Naštěstí, čas od času nějaký ten podnik nabídne výhodnou akci nebo slevu pro studenty. Takže o dánské pivo, které vlastně vůbec není špatné, nebudu rozhodně během mého studia ochuzena. Vše je tedy zachráněno.

Co se týče šetření peněz, žít v Odense je dobrý tah. Nejen protože je třeba taková Kodaň je dvakrát tak drahá (Odense je prý jedno z nejlevnějších větších měst v Dánsku), ale zároveň to tu žije, co týden, to jiný festival se spoustou různých atrakcí zdarma, volně přístupné koncerty jsou také na denním pořádku, na den si tu můžete půjčit kolo zadarmo, do nekonečna se procházet v jednou z nesčetných parků a tak dále a tak dále… Člověk tu má klid a zároveň se tu nenudí.

Ukončím už konečně svůj chvalozpěv, alespoň prozatím...