Kokosy na sněhu, kameny na ledu

... aneb Curling, hipster mezi ledními sporty. 

Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.

Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu je curlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.

Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.

Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.

My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.

Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch

femini[hnus]

aneb tenhle článek má dva týdny zpoždění, ale je o tom, proč šli všichni do Washnigtonu... 

a taky trošku proč to mají ženský těžký... 

a proč mám mindráky... a proč je to v pořádku... a proč bychom se měli přestat zajímat

Výběr z těch nejlepších "selfíček" za poslední dva roky

Položme si hned na úvod několik otázek? Kdo z vás je feminista/feministka?  Co to vůbec znamená být feministou/feministkou. Jsem Já feministka? Co to znamená pro mě? První dvě otázky nechá na vás, odpovím (očividně) jen na poslední dvě.

Ale asi jo, jsem feministka. Feminismus pro mě totiž znamená přesvědčení, že ženy by měli mít stejná práva, stejné uznání a stejné podmínky jako muži. Fakt, že vlastně muži a ženy nejsou stejní (však víte, ty dírky a klacíky, že jo), totiž ještě neznamená, že si nemůžou být rovni. Rozhodně však nejsem ten typ extrémní feministky, co pálí podprsenky jakožto symbol útlaku a muže považuje za plémě podřadné a primitivní. Nic se nesmí přehánět, a přestože občasné chování mužů je poněkud primitivní, extrémní projevy a demonstrace divoženek leckdy svým způsobem moc stylu a sofistikovanosti též nepobraly.
Jen ještě dodám, že pro tentokrát se genderově omezím na předpotopní dělení jen na dvě skupiny: muže a ženy. O nějakých gender-bender hádkách si můžeme popovídat jindy.  (Všímáte si, jak se čím dál tím těžší začít nad něčím diskutovat a přitom zůstat společensky korektní? To je samá poznámka a vysvětlivka, něž se člověk dostane k jádru pudla, ztratí většinu čtenářů/posluchačů. Takže teď prosím o chvíli ticha, kteří tenhle článek už vzdali.)

V sobotu 21. 1., den po inauguraci Donalda Trumpa, se po celé světě začalo pochodovat. Pochod na Washington (ať už reálně, či symbolicky v různých městech po celém světě) měl upozornit na práva žen. protože věřte tomu nebo ne, pořád je to sakra problém!

Tentokrát bylo hlavní motivací Trumpův plánovaný zákaz financování mezinárodních organizací podporující plánované rodičovství a starající se o celkovou sexuální osvětu nejev ve Státech, ale třeba i v Mexiku (aha), a vůbec po celém světě. Pochod, ne pochod, už je to podepsáno, už je to hotovo (ti z vás, kdož vládnou angličtinou si o tom můžou něco přečíst tady).
Kromě toho se při sobotních protestech objevovaly i transparenty týkající se globálního oteplování, rasismu a tomu podobně... Ha ha ha, Trump však ty své executive orders (jak se to překládá do češtiny? Jaký je český ekvivalent? "Víte, co je to pussy, pane redaktore?") podepisuje dál při pobrukování "...upeč třeba chleba, postav třeba zeď..."

Ale zpátky k tomu hlavnímu - ženám. Ke mně, protože jsem žena a jakožto žena jsem se nikdy necítila dostatečně sebevědomá. Pořád si nepřipadám dost hezká a dost chytrá a především - dostatečně rovná mužům. Proč? Tak to já sama nevím... zřejmě tu jsou ve společnosti (alespoň ve společnosti, ve které jsem vyrůstala) stále hluboce zakořeněné stereotypy vůči ženskému pokolení. Naštěstí jsem se osobně nikdy s přímou diskriminací nesetkala, ale prostě to tady je - například takový evergreen je písnička o rozdílných platech mužů a žen (za stejnou práci) - jeden z největších rozdílů v Evropě! A další drobnosti, které o to víc to vnímám teď, když už nějaký ten pátek žiji v cizině. A ne v ledajaké cizině - v nejšťastnější zemi na světě (kde je třetina národa na antidepresivech jen tak mimochodem) - v Dánsku. Tady je to opravdu téměř jedno, jestli jste muž nebo žena, záchody tu jsou většinou společný - a ne, není to taková sranda jako v Ally Mcbeal. Nedávno jsem se mému dánskému spolužákovi (a troufnu si tvrdit, že už i kamarádovi) svěřila, že od té doby, co jsem tady, se cítím svobodnější. Odpověděl mi na to, že nejsem první, kdo mu to řekl. Tady je totiž každému úplně jedno, jakého jste pohlaví, co nosíte za oblečení, kde bydlíte, co vyznáváte a s kým spíte. Což je možná ten důvod, proč tady všichni tak happy.
Ale abych byla férová, musím přiznat, že naše zaprděná Česká republika na tom není ještě až tak špatně. Rozhodně máme potenciál k tomu, abychom se jednou taky přestali zajímat, co měl ten druhý k večeři a jestli se za ruku vodí raději se ženami, muži nebo oběma na ráz.

Od feminismu a mých mindráků, kterých mám nespočet (jakožto asi každý), jsme se postupně dostali k úplně jiným tématům. To je právě to! Ženský jsou všude a ovlivňují všechno, jen si to přiznejme. Kam nemůže ďábel, nasadí ženu... Tak už byste si nám měli začít vážit, co? Všichni bychom si měli začít vážit každého navzájem bez rozdílu reprodukčních orgánů! A pak už se nebude muset nikam pochodovat, hlavami státu nebudou opilá hovada (zdravím do mé domoviny) nebo sexističtí, rasističtí neurvalci (USA! USA!) a všichni budou šťastní. Dávám tomu dvacet, maximálně padesát let (ráda bych se toho ještě dožila).

Netuším, jestli je tohle nějak hodnotný článek. Někomu se to líbit bude, někomu ne. Já jsem to ale potřebovala napsat... SORRY JAKO!

Rekapit(ov)ulace

aneb za prvních čtrnáct dní 2017 jsem stihla...

... spadnout z kola. Naštěstí se mi nic nestalo.
... přečíst víc jak 750 stránek textů, článků, analýz a jiných debilotin.
... na základě toho napsat okolo 50 stránek jen a pouze debilotin.
... díky všem těm debilotinám absolutně ztratit pojem o světě a více jak tři dny v kuse neopustit byt.
... sníst 1 sklenici burákového másla.
... nepočítaně krát pochybovat o důvodu mé existence a mého účelu tady na zemi.
... jednou si pěkně, vydatně pobrečet.
... poslechnout dvakrát celou diskografii The 1975 a čtyřikrát celou desku Leisure.
... celkem 2 hodiny meditovat a  2,5 hodiny trápit  odměnit své tělo jógou. (To je hrozně málo!!!)
... odlakovat a ostříhat si nehty.
... shlédnout necelou 12 řadu Family Guy.
... ani jednou si oholit nohy (protože chlapi se před finále nikdy neholí), až teda do včera (protože rande, že jo).
... aplikovat si 7 injekcí.
... vypít jedno pivo (a ne, nejsem na to pyšná, tohle je slabota).
... zato do sebe vpravit 16 kafí.
... asi 8 krát si umýt vlasy.
... 3 krát vynést odpad.
... jednou vyprat prádlo.
... celkem 3 hodiny telefonovat s Jitkou Shitkou.
... ovulovat (aspoň podle mého "ženského" kalendáře).

Dva tisíce šestnáct [edit 14/1]

...aneb proč by mi měl rok 2016 políbit prdel a proč bych já měla líbat prdel jemu.

Mírně upraveno 14. 1. Většinou šlo o opravení překlepů, změně některých výrazů a doplnění tisíců čárek, co mi v textu chyběly. To aby měli gramatičtí náckové klid na duši.

Vytáhněte kapesníky, budeme se dojímat a rozčilovat, chválit a nadávat. Zkrátka potečou slzy a jestli to budou slzy radosti nebo vzteku, to nikoho nezajímá.

O roku 2016 už se vynáší soudy, na sociálních mediích a po internetech obecně, že to byl nejhorší rok ever! Zeptejte se Johna Olivera... I já jsem k tomuto šíření nenávisti samozřejmě sklouzla. Protože jsem občas jen  blbá ovce, že jo.

Přesně před rokem jsem seděla přiopilá v největší a nejlepší putyce v Hradci, obklopena blízkými i cizími lidmi, bilancovala jsem za (podle mého tehdejšího soudu) náročnou dva tisíce patnáctkou, měla jsem čerstvě oholený nohy a bylo mi fajn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nadcházejících tři sta šedesát pět dní bude mnohem, mnohem hektičtějších a intenzivnějších, než jsem kdy před  tím za dobu mé mrzké existence zažila. Letos sedím střízlivá tisíc kilometrů od rodné hroudy,  úplně sama, v cizí zemi, která se zvláštním, ale vlastně zcela přirozeným a nenuceným způsobem stává mým druhým domovem, mám čerstvě oholené nohy a je mi taky fajn. Takže jakýpak copak. Přepojme se teď do našeho studia, kde si rozebereme s expertem ty nejzásadnější momenty tohoto zápasu.

První půlka roku stála  za to. Emoční výkyvy, nahoru a dolů, až by se z toho jeden poblinkal, a to ve všech sférách mého života. Můj milovaný a rozvíjející se projekt, LitERÁRní večery, si připsal čtvrtý kousek v pořadí. Za dva roky jsme s partou skvělých lidí dokázali (a pravdou je, že jsme na tom vážně tvrdě dřeli) vytvořit  po kultuře lačnící komunitu, stálé publikum, od kterého jsme dostávali jen pozitivní ohlasy. To je to nejvíc, co jsem si mohla přát, a ten pocit zadostiučinění, který s sebou úspěch Literárů nesl, byl úžasný. Jenže jak se bohužel tehdá zdálo, měl to být večer poslední. Takže to celé ve finále bylo takové hořko-sladké. (Spoiler alert! Poslední nebude, v únoru se i bez mé přítomnosti chystá další, za což jsem neskutečně ráda, a jsem na ty všechny lidi, co si to vzali na starost, pyšná!). Co se týkalo mého studia, nějakým zázrakem se mi podařilo dopsat a odevzdat bakalářku včas a po několika mentálních zhrouceních jsem se i dokázala naučit na všechny čtyři(!!!) státní zkoušky a úspěšně je zvládnout. Byla jsem z toho všeho tak znechucená, že mě úplně přešlo nadšení ve studiu pokračovat. Mým posledním stéblem, za které jsem se pokusila chytnout, bylo podat si přihlášky na vysoké školy do Dánska (protože všichni tvrdilli, že je to skvělé a studium tam je špičkové, tak jsem zase šla s davem - ovce, no.). A ono to vyšlo! Takže skóre za červen: státnice ✓přijetí na magisterský obor do Dánska✓ odstěhování z Hradce✓ důkladná regenerace těla i mysli v Chorvatsku✓

Nevím, do jaké míry se tu mám rozepisovat o rovině vztahové v první půlce roku 2016. Houpačkový blinkací vzorec by se dal uplatnit i tady. O hodně vztahů jsem přišla, některé nové získala, ať už to bylo fér nebo ne. Rohle to vztahové rošambo občas bolelo, občas to těšilo, občas to bylo matoucí a občas se to vleklo jak smrad po celý rok s vámi, přestože jste se toho chtěli zbavit jako čert kříže.V čem jsem se za letošní rok utvrdila je, že pro mě osobně je největší křivdou (nejen ve vztazích, ale i jakékoli jiné oblasti), když nedostanete šanci kterou si zasloužíte. Nebo ji dostanete a promarníte... TO je ve finále ještě horší, protože jediný, na koho můžete být naštvaní, jste vy sami.

A pak nastalo léto a všichni slyšeli barvy (Colours díl první, druhý, třetí a i ten čtvrtý)!

Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...

A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově  si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout  mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě -  věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...

Emoce fuj!

Do 2017 huj!

Kerteminde

aneb nedoporučuje se vyrazit delší výlet na kole, když:

A) máte kocovinu
B) fouká silný protivítr
C) vaše představa o cyklistickém oblečení skýtá džíny a jakýsi ležérní přehoz/sako/cokoli. To, že máte cyklistickou přilbu na hlavě, z vás cyklistu nedělá, natož aby vám to pomohlo k lepším výkonům.

Jedno krásné říjnové a extrémně větrné sobotní ráno jsem se nevhodně oblečená a s obří kocovinou vydala na kole do městečka Kerteminde.  Jelikož jsem slíbila mé spolubydlící, že si uděláme výlet, chtěla jsem svému slibu dostát a musela jsem tedy zatnou zuby. A šlapat. Málem jsem umřela... Cesta nám trvala skoro 2 hodiny, ale to jen kvůli tomu ____vložte nadávku zde___ protivětru. Zpátky jsem byly doma za hodinu.

Nicméně, Kerteminde stálo za to. Malebné městečko, rozkošné muzeum s kavárnou a samozřejmě pláž! Moře bylo studené, což však neodradilo místní domorodce, zajisté otužilé a tím ___vložte nadávku zde___ větrem ošlehané, aby se v krásném říjnovém odpoledni smočit do rozbouřeného moře. 

K historii města samotného moc nevím, koneckonců si to každý, kdo má zájem, může vygooglit. Zajímavostí je, že Kerteminde má několik partnerských měst a mezi nimi i jedno české - Rožnov pod Radhoštěm. 

A teď už za sebe nechám radši mluvit fotky...

Občas neklidná...

...aneb "Vlna je pomíjivá. Věčný je jenom neklid moře." (Valeriu Butulescu)

...aneb zagooglila jsem náhodné citáty a hraji si na chytrou a sečtělou.

Světýlka na konci tunelů

Chystám se to tu změnit, což bude snadné, protože jsem vlastně ani nezačala. Nepsala jsem, přestože jsem měla (a mám) spoustu věcí k napsání. Jen jsem nevěděla jak - jak to naspat, jak to celé moje vyprávění uchopit. Nechci psát jen obyčejný, fádní deníček (blogísek), který nečte nikdo jiný, než moje rodina a pár nejbližších přátel (ahoj, všichni!). 

Chci to brát trochu víc vážně. A trochu víc opravdově. Nebudu nic přikrášlovat, nebudu nic vynechávat. Chci jsem přepisovat to, co se mi běžně honí hlavou, co si o tom myslím (to by asi nikdo podle názvu blogu nenapadlo, že jo). Není a nebude to vždycky hezké, slušné a korektní.

Je 14:47 a venku se stmívá. Překvapivě prší.

Nejlepší rozhodnutí mého života. To jsem si myslela, když jsem jsem přijela, a pořád si to myslím. Takováhle zkušenost člověka změní. Včera jsem se na tom shodla s jednou Slovenkou, která studovala ten samý obor, jako studuji teď já. Už studia dokončila a teď si tu hledá práci. Říkala mi, že domů se vrací málo, protože si tam připadá jako cizinka. Zajímavé... Na okamžik se mě zmocnil strach, že by se mi mohlo stát to samé. Ale pak mi došlo, že čím déle tu jsem, tím větší vlastenec se ze mě stává ( a tím více se stydím za našeho současného prezidenta. Zeman je vážně piča! Hups, právě jsem si vysloužila si rok v base...). Myslím si, že se v Česku nežije vůbec špatně, namítejte si, co chcete, já jsem tohle tvrdila už vloni, když jsem se vrátila po 4 měsících z Francie. Žití v Dánsku mi rozšířilo obzory, naučilo mě to vážit si toho, co jsem měla, co mám a co možná  jednou mít budu, nehledě na to, v jaké zemi se budu zrovna nacházet. 

15: 31 a pod okny mi prošel kdosi s obrovskou taškou. Šel směrem k prádelně - čas na velké prádlo. 

Je to tu úžasné a depresivní. Cítím se skvěle a strašně zároveň. Má nálada se zmítá od extrému k extrému. Je to vysilující, ale zároveň mi to dodává sílu. Cítím, jak bych to jen popsala... neklid. Mám pocit, že neustále na něco zapomínám, že jsem něco neudělala, něco špatného se stane nebo že přestanu zvládat školu, přestanu umět jezdit na kole, prostě přestanu (všechno). CH-A-O-S

15:55 a venku je najednou nějak hodně světla. Zdravotní stav nemocného se vždycky zlepší těsně předním, než umře.  V Dánsku se vždycky vyjasní předtím, než na místní pole padne černočerná, mokrá tma.

Třesou se mi ruce. A pálí  mě oči. Pálí mě oči z věčného koukání do počítačů, mobilů, na obrazovky v učebnách (na kterých profesoři nepromítají nic zajímavého), do reflektorů protijedoucích aut, když po tmě šlapu na kole z univerzity domů.

Potkávám nové lidi, chodím na párty, akce a workshopy. Občas se trochu opiju, jindy ne. Občas vstávám až po desáté ranní, což se mi nikdy předtím nestávalo a vyvolává to ve mně výčitky svědomí. Občas si připadám vedle ostatních hloupá a nepatřičná. Občas si připadám jako nechytřejší tvor na planetě. Občas si myslím, že nejsem dost dobrá, bojuji s nízkým sebevědomím. Občas ho mám na rozdávání... Pořád se něco děje, nahoru, dolů, do školy, do baru, do knihovny, domů, euforie, zklamání. Jako na zasraný horský dráze. Ale (vypůjčeno z Cimrmana) - té lípy se nevzdám!!! Jakkoli mě to tady občas přivádí k zoufalství, pořád mě to baví!

16:37 a je tma. 

Ale všem říkám, že se mám fajn. Protože to je vlastně pravda. Mám se hrozně a krásně. Mám se hrozně krásně!

Legoland (Billund)

...aneb na tohle jsem už moc stará....

Před měsíce, kdy tu ještě svítilo slunce (má pocit, že sluneční paprsky tu znovu spatříme až v dubnu a to jen v případě, jak poznamenal můj dánský spolužák, že budeme mít štěstí), jsme s místní smečkou navštívili Legoland. Zvolili jsme ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob jak se tam dostat, totiž jet společně s organizací ESN Odense (Erasmus Student Network), jejíž jsme všichni členy. Skupinový lístek byl levnější a hlavně nám zajistili dopravu - autobusem to do Billundu trvalo jen něco málo přes hodinu.

Bylo to skvělé... pokud by  nám bylo dvanáct, tak by to bylo bývalo zajisté ještě lepší! Nicméně, přestože jsme všichni už dospělí jedinci (nebo bychom aspoň být měli), Legoland v nás znovu vzkřísil duši dítěte. Celý den jsme pobíhali od atrakce k atrakci (stihli jsme vyzkoušet téměř všechno), smáli se, dělali blbosti, rozplývali se v obchodech se suvenýry nad nejnovějšími Lego stavebnicemi (vánoční edice Star Wars  - shut up and take my money!) a tomu tak podobně.

Celý park je obrovský, rozdělený do tematických celků (Ninjago, Wild West, Artic World, Pirate Bay, Lego Duplo - jen co jsme vešli do areálu, někdo navrhl, abychom začali právě tam v sektoru pro batolata...). A samozřejmě Mini Evropa - park posetý miniaturami evropských turistických atrakcí. Musím uznat, že to mají vážně vymakané a občas nad tím, co dokázali z lega postavit, nestačíte žasnout. většina dekorací je z lega, stejně jako části atrakcí (což v případě horských drah moc na pocitu bezpečnosti nepřidává), jmenovky zaměstnanců, cedule a štítky za záchodech, dokonce i hranolky ve stáncích s občerstvením měly tvar lego kostiček!

Syddansk Universitet (vol.1)

 ...aneb vzdělání všech velikostí, tvarů a kvalit

Než začnu chrlit oslavná přídavná jména, měla bych se zhluboka nadechnout a vydechnout… A pořádně si rozmyslet, o čem začít psát nejdřív.

Kampus Syddansk Universitet je obrovský a členitý…. Jsem vlastně permanentně ztracená. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování místností (pokud vůbec nějaký existuje).  Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé, vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov  jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský.  

Ono vyhlášené sportoviště

V kantýně mají dobrý jídlo – velký výběr a styl: naházej si na talíř, co chceš, pak se to zváží a ty to zaplatíš. A taky dobrý a relativně levný kafe. Pro fajnšmekry nebo boháče je na univerzitní půdě taky Starbucks. Protože prostě proto. Co musím rozhodně prověřit, je tzv. FABlab – speciální pobočka univerzity, kde si můžete zapůjčit kamery, fotoaparáty, iPady, sluchátka k iPhone7, dále tu můžete využít služeb grafiků nebo si vytisknout zbraň na 3D tiskárně.

Abych byla upřímná, na rozdíl od řady českých univerzit, mi humanitní fakulta v porovnání s ostatními nepřipadá zase až tak veliká. Zato manažerů a ekonomů je tu jak sraček. Hodně jsou tu v popředí také vědecké a technické fakulty. Konkrétně na mém magisterském programu American Studies je nás okolo 30, což mi nepřipadá jako moc.  Abych hned předešla vašemu dotazu „A co z tebe pak bude, co budeš moct dělat?“, raději to hned narovinu napíšu. Nevím. Tvrdí nám, že budeme moc dělat cokoli, protože tenhle obor je hrozně široký a ve finále spíše uplatníme jiné dovednosti získané při studiu než vysloveně znalosti amerických reálií. Nabízí se kariéra diplomacii, ve velkých mezinárodních společnostech (kdyby náhodou někdy nebylo manažerů jak sraček) a organizacích, státní správě (no, pokud neumím dánsky, tak tohle pro mě asi padá), stále platí také šance stát se učitelem, zahájit akademickou kariéru… Zkrátka je to všechno o štěstí a náhodě (a erupcích na slunci a o tom, jestli náhodou nerozbijete zrcadlo, což se mi nedávno povedlo a prý to nosí smůlu. Expirační lhůta je 7 let… jenže do té doby já určitě rozbiju další.)
Rozvrh je snesitelný, celkem tři dny v týdnu, ve zbylých dnech tak aspoň můžu přečíst desítky stránek k přípravě na hodiny. Styl výuky je trošku jiný, něž na který jsem byla doposud zvyklá. Je to mnohem více interaktivní, máte mnohem větší prostor k diskuzi a obhájení si svého názoru. Většinou si musíte na danou hodinu přečíst několik textů, které se pak v hodině rozebírají nebo je na nich vystavěn další profesorův výklad. Zatím mám za sebou jen první týden, takže si netroufám ještě hodnotit kvalitu výuky či to, jestli mi takovýto styl studia vyhovuje. Pořád jsem totiž trochu ztracená...

Takové zdání, že nebudou špatní ti Dáni

... aneb první náhodně sepsané dojmy z Dánska.

Cihly. Společné záchody. Cyklisti. Show. Cukr a žádný bič. 

Takto by se v několika slovech dal shrnout můj první týden tady v Dánsku.

Začněme faktem, že jakkoli si myslíte, že se dané dánské slovo vyslovuje, je to pravděpodobně špatně. Odense se ve skutečnosti vyslovuje jako [Undse], přičemž to koncové „e“ tak trochu (hodně) spolknete… Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Co si to nalhávám, nezvykla.

Dánové mají asi rádi cihly. Respektive dánští architekti a stavitelé mají na cihly nějakou divnou fixaci. Cihly vidíte všude: na domech, jako dlažbu na chodnících, vzor na tričkách místní mládeže. A občas se mezi těmi cihlami objeví obrovské okno. Nejlépe v přízemí a bez záclon či žaluzií. Chápu, že v Dánsku by Prostřeno nefrčelo, protože k čemu čumět na televizi, když se šmejdí po cizích domovech, když tady vám stačí jít po ulici? Buď jak buď místní architektura má něco do sebe. Co vážně obdivuji, je dánský cit pro míchání starých a moderních budov. Obecně jsou Dáni nadšenci do moderní architektury (měla bych pořádně začít fotit a udělat o tom celý jeden článek #tochcete).

Můžu klidně říct, že za celý týden jsem konstantně z něčeho nadšená. Předně asi z lidí, kteří jsou neskutečně milí a ochotní pomoci. Přestože Dáni si udržují odstup (vidím to hlavně u mých dánských spolustudentů), nikdy by se nestalo, že by vám neodpověděli na otázku nebo vám neporadili. Další věc, ze které jsem vážně na větvi, je univerzita samotná. Ne konkrétně to, že kampus je tak obrovský, že jsem permanentně ztracená (na mou obhajobu - kolikrát mají i profesoři problém najít danou učebnu), ale spíš to, jak je vidět, že dánské školství je ve vatě. V životě by mě nenapadlo (mám však srovnání jen s českými univerzitami), že si ročně budu moct vytisknout až 450 stránek zdarma, budu mít zdarma přístup do školního plaveckého bazénu, občas dostanu zdarma oběd a kafe (většinou během nějakých konferencí, seznamovacích dní nebo jiných událostí) a tomu podobně. Jsou to maličkosti (Netvrďte mi ale, že když vám někdo dá zdarma jídlo, tak vás to nenadchne!), kdybych byla rodilým dánským studentem, dostala bych od státu navíc ještě tzv. SU, grant ke studiu, který se vyplácí každý měsíc, takže spousta dánských studentů si ani nemusí hledat brigádu, dostávají zaplaceno za to, že studují. Já se aspoň svezu na vlně, co se týče benefitu státního sociálního a zdravotního pojištění, které je taky všem Dánům a dlouhodobým rezidentům poskytováno zdarma. Vypadá to jako ráj, ale samozřejmě všechny tyhle státní výhody jsou něčím vykoupeny. V Dánsku to jsou konkrétně brutálně vysoké daně (nejvyšší v Evropě). A taky se tu moc nevyplatí mít nové velké auto, protože to je další oblast se zdaněním uvádějícím do mdlob. Proto tu jezdí povětšinou staré vraky nebo malé vozy. Nebo jezdí na kole.

Odense je město hodně podobné Hradci. Placatý, s dobře promyšleným obchvatem kolem centra města a s cyklisty všude možně i nemožně. Představte si opravdu hodně cyklistů, představte si nejvíc cyklistů, co dokážete. Teď to vynásobte dvěma a máte cyklistickou situaci v Odense.

Násobení ještě neopustíme… Protože, co se týče dánského sladkých dobrot (koláče, dorty, další sladké pečivo), Dánové očividně násobí ve veškerých receptech podíl cukru dvěma. Nevadí, stejně ty kalorie vyšlapete na kole, takž to není takový problém.

Nic tu není problém – alespoň, co se týče univerzitního života. Komunikace funguje na jedničku. Zapsali jste si omylem nějaké kurzy? Nevadí, napíšete e-mail, nejpozději do dvou dnů je zrušeno. Chcete oficiální potvrzení o přijetí ke studiu? Napíšete e-mail a opět do dvou dnů vám jedno krásné potvrzeníčko přistane ve schránce (myšleno té internetové. Pochybuji, že dánská poštovní společnost by byla takhle dobrá, přestože ceny mají dost vysoké. Jen tak pro zajímavost jedna obyčejná známky do zahraničí stojí 25 krone, což dělá zhruba docela přesně 90,7 korun). 

Jediná oblast, kde mě nadšení trochu opouští, jsou právě finance… Pořád věřím, že žít a studovat v Dánsku nebude ve finále až tak přehnaně nákladné, ale zatím se všemi počátečními výdaji, zařizováním a nakupováním peníze prostě mizí před očima. Potraviny jsou tu jen mírně dražší než v ČR. Abych vám to přiblížila, představte si, že se tu potraviny (ne všechny, ale většina) pohybují ve stejné cenové relaci, jako v Čechách BIO potraviny. Paradoxní je, že tady v Dánsku dostanete BIO potraviny za cenu „obyčejných“. Co se fakt nevyplatí, je chodit do restaurací a barů. Jednou za čas je fajn si zajít do centra na pivo, ale ne každý druhý večer. Naštěstí, čas od času nějaký ten podnik nabídne výhodnou akci nebo slevu pro studenty. Takže o dánské pivo, které vlastně vůbec není špatné, nebudu rozhodně během mého studia ochuzena. Vše je tedy zachráněno.

Co se týče šetření peněz, žít v Odense je dobrý tah. Nejen protože je třeba taková Kodaň je dvakrát tak drahá (Odense je prý jedno z nejlevnějších větších měst v Dánsku), ale zároveň to tu žije, co týden, to jiný festival se spoustou různých atrakcí zdarma, volně přístupné koncerty jsou také na denním pořádku, na den si tu můžete půjčit kolo zadarmo, do nekonečna se procházet v jednou z nesčetných parků a tak dále a tak dále… Člověk tu má klid a zároveň se tu nenudí.

Ukončím už konečně svůj chvalozpěv, alespoň prozatím... 

Poezie jednorožců

...aneb víkend s unikáty lidského pokolení.

Tvrdé jádro. Člověka to až dojímá. Cel léto plánuji velkou ožíračku "na rozloučenou", než odjedu do Dánska. Sezvu lid, o kterém vím, že by mohl dorazit (že třeba v současnosti nekolonizuje daleké kraje, či se zrovna nechystá vrhnou mládě). A sezvu hodně toho lidu. Přesto se někteří ani neobtěžují omluvit, což zamrzí, ale v hloubi duše s tím už v současné době musí počítat každý hostitel. Nevadí. Tedy vadí, mně to vadí, ale někde hluboko v mozku mi dochází, že ti, co opravdu nemohou a omluvili se, a ti, co se nakonec přeci jen ukázali, tvoří to tvrdé jádro. To, co mě tak dojímá.

Povedlo se to, pivo, gin s tonikem, ovoce nacucané bohemkou (#swag), světýlka, svítící balónky a barevná hudba, spaní na obrovské posteli pro 5 medvědů, výlet na hrad Kost, pivo, gin s tonikem a maminčin guláš. Toliko k průběhu těch dvou dnů. Za mou stranu ještě dodám k výčtu permanentní dojetí. Dojetí nad tím, že přeci asi nebudu všem lhostejná a že přeci asi si někdo na mě vzpomene, ale zejména, že se znám s tak úžasnými, vtipnými a talentovanými lidmi. Někteří (některé) jako malé snili o světě jednorožců, kde místo stromů jsou obří kytky, načež vám jednoho jednorožce dají v podobě držáku na izolepu. (Ta izolepa je duhová #sogay). Někteří (některé) s elegancí a grácií sobě vlastní si dokáží vychutnat i opalování na špatně rozloženém lehátku. (Tak špatně, že se vlastně leželo na zemi #likeaboss). A někteří (některé) si místo odpolední siesty skládají básně. (#zahulímeuvidíme)

Zvířecí choutky, který těžko ukojíš mezi bandou kravaťáků

Žízeň, zvířecí krev chci pít,

z brány, která vede mezi levými žebry

Záříš jako odlesk slunce nad naleštěném kapesním zrcátku

To, co milujeme kolem sebe, je blízkost lidí, kteří nás obklopují.

Krok za krokem

černé nohy od země

odrážíme

naše slzy jsou upřímné

a náš rytmus je určen rychlostí ulic

Tady jsem se narodili

ve stínu lamp za tichých večerů, které jsme vytvořili

Milující přicházíme s tím, co teď máme,

a žízeň ukojíme douškem říční vody, co je hned na rohu,

který nikam nezahýbá, jakoby to byl poslední kus země, který ještě známe

a dál máme obrovský strach jít.

Ale nakonec něco v nás to změní

a my se vydáme za hranici dosavadních možností

překročíme sami sebe, obejdeme se

a jdeme někam, kde...

Slova jsou zbraň, která vždy funguje.

Jitka Hlaváčová, 20. 8. 2016