Buddy syst...ehm...

aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...

Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.

ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož  v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně. 

Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat. 

Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče. 

Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.

Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalm Nastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne. 

Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší. 

Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.

femini[hnus]

aneb tenhle článek má dva týdny zpoždění, ale je o tom, proč šli všichni do Washnigtonu... 

a taky trošku proč to mají ženský těžký... 

a proč mám mindráky... a proč je to v pořádku... a proč bychom se měli přestat zajímat

Výběr z těch nejlepších "selfíček" za poslední dva roky

Položme si hned na úvod několik otázek? Kdo z vás je feminista/feministka?  Co to vůbec znamená být feministou/feministkou. Jsem Já feministka? Co to znamená pro mě? První dvě otázky nechá na vás, odpovím (očividně) jen na poslední dvě.

Ale asi jo, jsem feministka. Feminismus pro mě totiž znamená přesvědčení, že ženy by měli mít stejná práva, stejné uznání a stejné podmínky jako muži. Fakt, že vlastně muži a ženy nejsou stejní (však víte, ty dírky a klacíky, že jo), totiž ještě neznamená, že si nemůžou být rovni. Rozhodně však nejsem ten typ extrémní feministky, co pálí podprsenky jakožto symbol útlaku a muže považuje za plémě podřadné a primitivní. Nic se nesmí přehánět, a přestože občasné chování mužů je poněkud primitivní, extrémní projevy a demonstrace divoženek leckdy svým způsobem moc stylu a sofistikovanosti též nepobraly.
Jen ještě dodám, že pro tentokrát se genderově omezím na předpotopní dělení jen na dvě skupiny: muže a ženy. O nějakých gender-bender hádkách si můžeme popovídat jindy.  (Všímáte si, jak se čím dál tím těžší začít nad něčím diskutovat a přitom zůstat společensky korektní? To je samá poznámka a vysvětlivka, něž se člověk dostane k jádru pudla, ztratí většinu čtenářů/posluchačů. Takže teď prosím o chvíli ticha, kteří tenhle článek už vzdali.)

V sobotu 21. 1., den po inauguraci Donalda Trumpa, se po celé světě začalo pochodovat. Pochod na Washington (ať už reálně, či symbolicky v různých městech po celém světě) měl upozornit na práva žen. protože věřte tomu nebo ne, pořád je to sakra problém!

Tentokrát bylo hlavní motivací Trumpův plánovaný zákaz financování mezinárodních organizací podporující plánované rodičovství a starající se o celkovou sexuální osvětu nejev ve Státech, ale třeba i v Mexiku (aha), a vůbec po celém světě. Pochod, ne pochod, už je to podepsáno, už je to hotovo (ti z vás, kdož vládnou angličtinou si o tom můžou něco přečíst tady).
Kromě toho se při sobotních protestech objevovaly i transparenty týkající se globálního oteplování, rasismu a tomu podobně... Ha ha ha, Trump však ty své executive orders (jak se to překládá do češtiny? Jaký je český ekvivalent? "Víte, co je to pussy, pane redaktore?") podepisuje dál při pobrukování "...upeč třeba chleba, postav třeba zeď..."

Ale zpátky k tomu hlavnímu - ženám. Ke mně, protože jsem žena a jakožto žena jsem se nikdy necítila dostatečně sebevědomá. Pořád si nepřipadám dost hezká a dost chytrá a především - dostatečně rovná mužům. Proč? Tak to já sama nevím... zřejmě tu jsou ve společnosti (alespoň ve společnosti, ve které jsem vyrůstala) stále hluboce zakořeněné stereotypy vůči ženskému pokolení. Naštěstí jsem se osobně nikdy s přímou diskriminací nesetkala, ale prostě to tady je - například takový evergreen je písnička o rozdílných platech mužů a žen (za stejnou práci) - jeden z největších rozdílů v Evropě! A další drobnosti, které o to víc to vnímám teď, když už nějaký ten pátek žiji v cizině. A ne v ledajaké cizině - v nejšťastnější zemi na světě (kde je třetina národa na antidepresivech jen tak mimochodem) - v Dánsku. Tady je to opravdu téměř jedno, jestli jste muž nebo žena, záchody tu jsou většinou společný - a ne, není to taková sranda jako v Ally Mcbeal. Nedávno jsem se mému dánskému spolužákovi (a troufnu si tvrdit, že už i kamarádovi) svěřila, že od té doby, co jsem tady, se cítím svobodnější. Odpověděl mi na to, že nejsem první, kdo mu to řekl. Tady je totiž každému úplně jedno, jakého jste pohlaví, co nosíte za oblečení, kde bydlíte, co vyznáváte a s kým spíte. Což je možná ten důvod, proč tady všichni tak happy.
Ale abych byla férová, musím přiznat, že naše zaprděná Česká republika na tom není ještě až tak špatně. Rozhodně máme potenciál k tomu, abychom se jednou taky přestali zajímat, co měl ten druhý k večeři a jestli se za ruku vodí raději se ženami, muži nebo oběma na ráz.

Od feminismu a mých mindráků, kterých mám nespočet (jakožto asi každý), jsme se postupně dostali k úplně jiným tématům. To je právě to! Ženský jsou všude a ovlivňují všechno, jen si to přiznejme. Kam nemůže ďábel, nasadí ženu... Tak už byste si nám měli začít vážit, co? Všichni bychom si měli začít vážit každého navzájem bez rozdílu reprodukčních orgánů! A pak už se nebude muset nikam pochodovat, hlavami státu nebudou opilá hovada (zdravím do mé domoviny) nebo sexističtí, rasističtí neurvalci (USA! USA!) a všichni budou šťastní. Dávám tomu dvacet, maximálně padesát let (ráda bych se toho ještě dožila).

Netuším, jestli je tohle nějak hodnotný článek. Někomu se to líbit bude, někomu ne. Já jsem to ale potřebovala napsat... SORRY JAKO!

Kerteminde

aneb nedoporučuje se vyrazit delší výlet na kole, když:

A) máte kocovinu
B) fouká silný protivítr
C) vaše představa o cyklistickém oblečení skýtá džíny a jakýsi ležérní přehoz/sako/cokoli. To, že máte cyklistickou přilbu na hlavě, z vás cyklistu nedělá, natož aby vám to pomohlo k lepším výkonům.

Jedno krásné říjnové a extrémně větrné sobotní ráno jsem se nevhodně oblečená a s obří kocovinou vydala na kole do městečka Kerteminde.  Jelikož jsem slíbila mé spolubydlící, že si uděláme výlet, chtěla jsem svému slibu dostát a musela jsem tedy zatnou zuby. A šlapat. Málem jsem umřela... Cesta nám trvala skoro 2 hodiny, ale to jen kvůli tomu ____vložte nadávku zde___ protivětru. Zpátky jsem byly doma za hodinu.

Nicméně, Kerteminde stálo za to. Malebné městečko, rozkošné muzeum s kavárnou a samozřejmě pláž! Moře bylo studené, což však neodradilo místní domorodce, zajisté otužilé a tím ___vložte nadávku zde___ větrem ošlehané, aby se v krásném říjnovém odpoledni smočit do rozbouřeného moře. 

K historii města samotného moc nevím, koneckonců si to každý, kdo má zájem, může vygooglit. Zajímavostí je, že Kerteminde má několik partnerských měst a mezi nimi i jedno české - Rožnov pod Radhoštěm. 

A teď už za sebe nechám radši mluvit fotky...

Občas neklidná...

...aneb "Vlna je pomíjivá. Věčný je jenom neklid moře." (Valeriu Butulescu)

...aneb zagooglila jsem náhodné citáty a hraji si na chytrou a sečtělou.

Světýlka na konci tunelů

Chystám se to tu změnit, což bude snadné, protože jsem vlastně ani nezačala. Nepsala jsem, přestože jsem měla (a mám) spoustu věcí k napsání. Jen jsem nevěděla jak - jak to naspat, jak to celé moje vyprávění uchopit. Nechci psát jen obyčejný, fádní deníček (blogísek), který nečte nikdo jiný, než moje rodina a pár nejbližších přátel (ahoj, všichni!). 

Chci to brát trochu víc vážně. A trochu víc opravdově. Nebudu nic přikrášlovat, nebudu nic vynechávat. Chci jsem přepisovat to, co se mi běžně honí hlavou, co si o tom myslím (to by asi nikdo podle názvu blogu nenapadlo, že jo). Není a nebude to vždycky hezké, slušné a korektní.

Je 14:47 a venku se stmívá. Překvapivě prší.

Nejlepší rozhodnutí mého života. To jsem si myslela, když jsem jsem přijela, a pořád si to myslím. Takováhle zkušenost člověka změní. Včera jsem se na tom shodla s jednou Slovenkou, která studovala ten samý obor, jako studuji teď já. Už studia dokončila a teď si tu hledá práci. Říkala mi, že domů se vrací málo, protože si tam připadá jako cizinka. Zajímavé... Na okamžik se mě zmocnil strach, že by se mi mohlo stát to samé. Ale pak mi došlo, že čím déle tu jsem, tím větší vlastenec se ze mě stává ( a tím více se stydím za našeho současného prezidenta. Zeman je vážně piča! Hups, právě jsem si vysloužila si rok v base...). Myslím si, že se v Česku nežije vůbec špatně, namítejte si, co chcete, já jsem tohle tvrdila už vloni, když jsem se vrátila po 4 měsících z Francie. Žití v Dánsku mi rozšířilo obzory, naučilo mě to vážit si toho, co jsem měla, co mám a co možná  jednou mít budu, nehledě na to, v jaké zemi se budu zrovna nacházet. 

15: 31 a pod okny mi prošel kdosi s obrovskou taškou. Šel směrem k prádelně - čas na velké prádlo. 

Je to tu úžasné a depresivní. Cítím se skvěle a strašně zároveň. Má nálada se zmítá od extrému k extrému. Je to vysilující, ale zároveň mi to dodává sílu. Cítím, jak bych to jen popsala... neklid. Mám pocit, že neustále na něco zapomínám, že jsem něco neudělala, něco špatného se stane nebo že přestanu zvládat školu, přestanu umět jezdit na kole, prostě přestanu (všechno). CH-A-O-S

15:55 a venku je najednou nějak hodně světla. Zdravotní stav nemocného se vždycky zlepší těsně předním, než umře.  V Dánsku se vždycky vyjasní předtím, než na místní pole padne černočerná, mokrá tma.

Třesou se mi ruce. A pálí  mě oči. Pálí mě oči z věčného koukání do počítačů, mobilů, na obrazovky v učebnách (na kterých profesoři nepromítají nic zajímavého), do reflektorů protijedoucích aut, když po tmě šlapu na kole z univerzity domů.

Potkávám nové lidi, chodím na párty, akce a workshopy. Občas se trochu opiju, jindy ne. Občas vstávám až po desáté ranní, což se mi nikdy předtím nestávalo a vyvolává to ve mně výčitky svědomí. Občas si připadám vedle ostatních hloupá a nepatřičná. Občas si připadám jako nechytřejší tvor na planetě. Občas si myslím, že nejsem dost dobrá, bojuji s nízkým sebevědomím. Občas ho mám na rozdávání... Pořád se něco děje, nahoru, dolů, do školy, do baru, do knihovny, domů, euforie, zklamání. Jako na zasraný horský dráze. Ale (vypůjčeno z Cimrmana) - té lípy se nevzdám!!! Jakkoli mě to tady občas přivádí k zoufalství, pořád mě to baví!

16:37 a je tma. 

Ale všem říkám, že se mám fajn. Protože to je vlastně pravda. Mám se hrozně a krásně. Mám se hrozně krásně!

Syddansk Universitet (vol.1)

 ...aneb vzdělání všech velikostí, tvarů a kvalit

Než začnu chrlit oslavná přídavná jména, měla bych se zhluboka nadechnout a vydechnout… A pořádně si rozmyslet, o čem začít psát nejdřív.

Kampus Syddansk Universitet je obrovský a členitý…. Jsem vlastně permanentně ztracená. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování místností (pokud vůbec nějaký existuje).  Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé, vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov  jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský.  

Ono vyhlášené sportoviště

V kantýně mají dobrý jídlo – velký výběr a styl: naházej si na talíř, co chceš, pak se to zváží a ty to zaplatíš. A taky dobrý a relativně levný kafe. Pro fajnšmekry nebo boháče je na univerzitní půdě taky Starbucks. Protože prostě proto. Co musím rozhodně prověřit, je tzv. FABlab – speciální pobočka univerzity, kde si můžete zapůjčit kamery, fotoaparáty, iPady, sluchátka k iPhone7, dále tu můžete využít služeb grafiků nebo si vytisknout zbraň na 3D tiskárně.

Abych byla upřímná, na rozdíl od řady českých univerzit, mi humanitní fakulta v porovnání s ostatními nepřipadá zase až tak veliká. Zato manažerů a ekonomů je tu jak sraček. Hodně jsou tu v popředí také vědecké a technické fakulty. Konkrétně na mém magisterském programu American Studies je nás okolo 30, což mi nepřipadá jako moc.  Abych hned předešla vašemu dotazu „A co z tebe pak bude, co budeš moct dělat?“, raději to hned narovinu napíšu. Nevím. Tvrdí nám, že budeme moc dělat cokoli, protože tenhle obor je hrozně široký a ve finále spíše uplatníme jiné dovednosti získané při studiu než vysloveně znalosti amerických reálií. Nabízí se kariéra diplomacii, ve velkých mezinárodních společnostech (kdyby náhodou někdy nebylo manažerů jak sraček) a organizacích, státní správě (no, pokud neumím dánsky, tak tohle pro mě asi padá), stále platí také šance stát se učitelem, zahájit akademickou kariéru… Zkrátka je to všechno o štěstí a náhodě (a erupcích na slunci a o tom, jestli náhodou nerozbijete zrcadlo, což se mi nedávno povedlo a prý to nosí smůlu. Expirační lhůta je 7 let… jenže do té doby já určitě rozbiju další.)
Rozvrh je snesitelný, celkem tři dny v týdnu, ve zbylých dnech tak aspoň můžu přečíst desítky stránek k přípravě na hodiny. Styl výuky je trošku jiný, něž na který jsem byla doposud zvyklá. Je to mnohem více interaktivní, máte mnohem větší prostor k diskuzi a obhájení si svého názoru. Většinou si musíte na danou hodinu přečíst několik textů, které se pak v hodině rozebírají nebo je na nich vystavěn další profesorův výklad. Zatím mám za sebou jen první týden, takže si netroufám ještě hodnotit kvalitu výuky či to, jestli mi takovýto styl studia vyhovuje. Pořád jsem totiž trochu ztracená...