Tenkrát na západě

... aneb road trip po západním pobřeží Dánska

Před dávnými časy, vloni v listopadu, jsem se s několika kamarády rozhodli pronajmout si pár aut a vyrazit objevovat krásy Dánska. Celkem jsme navštívili tři místa - nejzápadnější bod země - Blåvand, Esbjerg a nejstarší dánské město - Ribe.

Blåvandshuk fyr

Nejzápadnější budova Dánska je maják postavený v roce 1900 jako náhrada toho původního. Celá oblast Blåvand se nachází severně od národního parku Vadehavet, což je největší národní park Dánska. Počasí bylo otřesné, přesto tohle místo na nás zapůsobilo nezaměnitelným kouzlem. Rozlehlá pláž, kam až oko dohlédne, písečné duny a rozvaliny pokryté různými trávami, keři a květinami, nekonečný obzor moře jako ve filmech podle románů Rosamunde Pilcher. Jen v našem případě ten "nekonečný obzor" končil po asi 100 metrech, viditelnost toho dne nebyla zkrátka nejlepší...

Všechno nasvědčovalo tomu, že v letních měsících se jedná o čilou rekreační oblast. Několik obchodů s plážovým vybavením, několik restaurací, luxusní vily a letní sídla rozsetá po okolí,  tu a tam cedule nabízející jejich pronájem na léto... Jak tak o tom přemýšlím, určitě by stálo za to se právě v létě do Blåvandu vrátit.

Esbjerg

Přístavní město na západním pobřeží Jutského poloostrova neoplývá přílišnou krásou. Možná to bylo způsobené tím, že byla zima a pršelo, ale i tak jsme při brouzdání pátým největším městem Dánska na nic dech beroucího nenarazili. Esbjerg asi nikdy nebude turistická metropole, nicméně je to důležité obchodní, dopravní a rybářské centrum Dánska,

Žádnou kulturu jsem tedy nenašli, zato jsme však, celí promáčení a promrzlí, objevili Café Frederik. Hned na začátku nás příjemně překvapila milá a ochotná obsluha, která se nezalekla osmi mokrých podivínů  dožadujících se společného stolu. Dokonce kvůli nám přestavěli stoly v půlce lokálu! Moderní, stylové prostředí, široká nabídka sandwichů a hamburgerů -  ideální místo na oběd. 

Men at sea

Na okraji Esbrejgu se nachází asi největší turistické lákadlo téhle oblasti - devět metrů velké sousoší Men at Sea. Bylo vytvořené v roce 1995 dánským umělcem jménem Svend Wiig Hansen. A od té doby si tihle čtyři chlápci pěkně hoví na pobřeží a vítají se a loučí se s každou lodí připlouvající do (či odplouvající z) Esbjergu.

Ribe

Jak už bylo zmíněno, Ribe je nejstarší dánské město. První zmínky o jeho existenci se datují do 8. století. (#oldbutgold) Když jsme sem dorazili, počasí se konečně umoudřilo a my jsme mohli absolvovat malebnou podvečerní procházku po tomhle malém městečku. A samozřejmě jsme to celé výletování po západním pobřeží zakončili v místní kavárně, kde jsme si každý zaslouženě doplnili zásoby cukru a kofeinu.

Bezesporu hlavní dominantou města je katedrála zasvěcená Panně Marii. Jedná se obří stavbu, která vypadá, že je slepená z několika jiných kostelů a katedrál. Za změť architektonických stylů může fakt, že během té dlouhé doby, co se katedrála na tomhle místě nachází, byla několikrát poničena, pobořena, rozšířena a přestavěna podle plánů mnoha architektů během vlád mnoha panovníků. Tenhle "každý pes jiná ves" styl však v sobě skýtá něco velkolepého, něco, co vás ohromí a vzbudí ve vás respekt. Nejen katedrála, ale i celé Ribe stojí rozhodně za návštěvu. 

Legoland (Billund)

...aneb na tohle jsem už moc stará....

Před měsíce, kdy tu ještě svítilo slunce (má pocit, že sluneční paprsky tu znovu spatříme až v dubnu a to jen v případě, jak poznamenal můj dánský spolužák, že budeme mít štěstí), jsme s místní smečkou navštívili Legoland. Zvolili jsme ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob jak se tam dostat, totiž jet společně s organizací ESN Odense (Erasmus Student Network), jejíž jsme všichni členy. Skupinový lístek byl levnější a hlavně nám zajistili dopravu - autobusem to do Billundu trvalo jen něco málo přes hodinu.

Bylo to skvělé... pokud by  nám bylo dvanáct, tak by to bylo bývalo zajisté ještě lepší! Nicméně, přestože jsme všichni už dospělí jedinci (nebo bychom aspoň být měli), Legoland v nás znovu vzkřísil duši dítěte. Celý den jsme pobíhali od atrakce k atrakci (stihli jsme vyzkoušet téměř všechno), smáli se, dělali blbosti, rozplývali se v obchodech se suvenýry nad nejnovějšími Lego stavebnicemi (vánoční edice Star Wars  - shut up and take my money!) a tomu tak podobně.

Celý park je obrovský, rozdělený do tematických celků (Ninjago, Wild West, Artic World, Pirate Bay, Lego Duplo - jen co jsme vešli do areálu, někdo navrhl, abychom začali právě tam v sektoru pro batolata...). A samozřejmě Mini Evropa - park posetý miniaturami evropských turistických atrakcí. Musím uznat, že to mají vážně vymakané a občas nad tím, co dokázali z lega postavit, nestačíte žasnout. většina dekorací je z lega, stejně jako části atrakcí (což v případě horských drah moc na pocitu bezpečnosti nepřidává), jmenovky zaměstnanců, cedule a štítky za záchodech, dokonce i hranolky ve stáncích s občerstvením měly tvar lego kostiček!

Slyšet Barvy (část čtvrtá)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava (neděle)

V neděli ráno jme vystrčily hlavu ze stanu brzo ráno, abychom řekly Tomovi sbohem, jelikož nás opouštěl předčasně kvůli svým vlastním hudebnickým povinnostem. Smutně a nadšeně zároveň jsme se vydaly vstříc poslednímu festivalovému dni. Zavčas jsme dorazily na besedu/přednášku s sociologem Janem Hartlem, politologem a filosofem Václavem Bělohradským a ekonomem Tomášem Sedláčkem. Celé to moderovala publicistka Petruška Šustrová. Takový to diskusní dreamteam přilákal do sálu hodně lidí, za chvíli bylo našlapáno. Nezklamali. Diskuse se točila kolem současné krize Evropy a její identity. Rozebíralo se, proč a jak Evropa přichází o svou kulturu, co způsobuje všemožné současné problémy (Brexit, panika z migrační vlny) a proč Evropa ztrácí svou hrdost a schopnost čelit zbytku světa a hlavně sobě samotné. Všichni v sále jen souhlasně přikyvovali nad rozumnými a dobře argumentovanými výroky, pánové vše jasně a přehledně vysvětlovali a s jejich názory se většina zajisté ztotožňovala. Tomáš Sedláček zaválel, když přirovnal současný stav Evropy k postkoitální melancholii. Evropská unie byla kdysi hit, všechno fungovalo a vzkvétalo ovšem pouze a jedině po ekonomické stránce, na kterou se kladl větší důraz na úkor kulturního stmelování. S příchodem celosvětové ekonomické krize okolo roku 2008, kdy i celá evropská ekonomika šla do háje, se najednou začaly projevovat nedostatky i v ostatních sférách Unie, frustrace jednotlivých národů a kultur, které byly akorát utlačovány evropskou byrokracií, vypluly na povrch. Slovy Sedláčka – je to jako po sexu, kdy to nejlepší máme za sebou a teď už jsme jen smutní a pořádně nevíme co dál. A tak přešlapujeme a vymýšlíme voloviny – viz Brexit… #vážnávěc

Po konci diskuze jsem s Jíťou chvíli bloumaly a byly mrzuté, pravděpodobně nad smutným osudem Evropy a naším pocitem kolektivní viny, se kterou se v dnešní době už asi rodí každý Evropan, nebo se začala projevovat ztráta Toma. Cítily jsme něco jako fantomové bolesti… Zašly jsme si na čaj a pak se podívat na stage od magazínu Full Moon. Tušila jsem, že LazerViking, který měl za chvíli začít hrát, bude nářez. Jakuba Kaifosze znám od doby, co poslouchám Wild Tides, tudíž jsem neměla obavu, že bych po jeho vystoupení se svým novým projektem (společně s britským producentem jménem Sabrehart) zůstala klidná a neznechucená. Samozřejmě že ne. Plival po divácích, šahal si do rozkroku (neuvěřitelně těsných kalhot), vyplazoval jazyk, valil oči, tančil jako by měl epileptický záchvat nebo byl posedlý. Zkrátka top! #hegeš

Z Vikinga jsme se šly uklidnit na 2Cellos. Ano, jsou to chlapci hezcí, hraje jim to pěkně, show udělat umí, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že to jsou už jen komerční zaprodanci. Což ovšem není nic hrozného, neodsuzuji je za to, ale nechtěla jsem si kvůli jim nechat utéct jiný zajímavější program. Jitka to koneckonců cítila stejně. #souznění

Totální bombou, plastickou trhavinou s ohromnou silou, kterou by se na sebe nestyděl přivázat leckterý terorista, byl pak úspěšný pokus dostat se na Gong Stage („do Gongu“), kam se běžně musí dělat rezervace dlouho dopředu. V obrovském sále v bývalém plynojemu, který pohltí stovky (možná i tisíc) lidí, se během Colours konaly koncerty přednášky, divadla. My si zvolily Zohara Fresca, izraelského jazzmana. Se svou kapelou nám doslova vybubnoval díru do hlavy! Jazzový základ s blízkovýchodním šmrncem v podání neskutečně dobrých hudebníků. Dlouhé skladby byly běžně několikrát přerušovány salvami potlesku. Oprávněně. Sál ani nedýchal, atmosféra byla tak hutná, že vás Zohanova hudba doslova vtlačila do sedaček. Díky bohu polstrovaných, abyste si neotlačili sedinky. #allthatjazz

Bohužel jsme na Zohanovi nebyly až do konce, což byla moje vina, jelikož jsem zoufale moc chtěla konečně vidět HRTL, kterého jsem měla možnost za mého působení v Hradci vidět už dvakrát a dvakrát mi do toho něco přišlo. Tentokrát mě nemohlo nic zastavit i na úkor toho, že Jitku moc neoslovil a spíš to jen přetrpěla z lásky ke mně. #láska

HRTL (Leoš Hort) dostával lidi do varu. I přesto, že byl ještě bílý den, lidi nebyli z většiny opilí nebo sjetí, tančili jak o život. Hortovou předností je, že mixuje analogově, prostě přepojuje kabely a mačká čudlíky, žádné počítače a jiná zařízení, takže prý údajně ani on sám neví, jak co bude znít. K dobré hudbě se tak přidává i moment překvapení.

Nicméně jsme ani na téhle stage nevydržely dokonce, protože jsme pospíchaly na Passengera, což bylo další okouzlení ve stylu Aurory, Brunettes Shoot Blondes. Žádné přehnané manýry, žádná okázalá show. Na obrovskou hlavní scénu nastoupil chlapík s kytarou a charakteristickým hlasem a nechal si celý ten dav padnout k nohám. Byl bezprostřední, vtipkoval, sálalo z něj něco, co ve mně vyvolávalo pocit, že jsme staří dobří kamarádi. Svoji odrhovačku Let Her Go zahrál, bez ní by to nešlo, zpívali s ním snad úplně všichni a on byl za to rád, protože sám moc dobře ví, že téhle písně bylo, je a bude všude až moc. Jeho ostatní písničky rozhodně stojí za poslechnutí, přestože, jak sám tvrdí, je to většinou depressive shit. Prý má jen jednu veselou písničku, jejíž psaní ho prý nebavilo. A je to veselá písnička o věcech, co nenávidí. Passenger vážně zabodoval, ať už se mi ten jeho hudba líbí nebo ne (pochybuji, že bych si ji někdy sama od sebe pustila), osobně jsem byla unesená z jeho vystupování a osobnosti. Na podzim bude vycházet jeho nová deska Young As The Morning, Old As The See, pokud na to nezapomenu, rozhodně si ji poslechnu. #okouzlení

Poslední koncert, na kterém jsme s Jitkou byly, protože za A) se na nás podepisovala únava a za B) druhý den ráno jsme měly brzo vstávat na vlak, byli britští The Vaccines. Byla opět facka energie po mírumilovném Passengerovi. Trsali jsem, jako by se nikdo nedíval #dancelikenobodyswatching

Jako ukázku jsem přidám svou oblíbenou:

Než jsme se vydaly spát, pospíchaly jsme na záchod, udělaly si asi milion selfie, které jsme opomínaly pořizovat během celých Colours a vystály jsme frontu na poslední čerstvě usmažené bramborové chipsy. Pak už brambory došly. Obsluha tvořená mladým párem z toho byla trochu nešťastná, tak jsem donutila Jitku, aby tancovala a svými pohyby odháněla další zákazníky. Fungovalo to. #creepy

ANI POSLEDNÍ DEN JSEM NEDOKÁZALA STIHNOUT SPOUSTU VYSTOUPENÍ - například:

• Videos - český projekt Radka Brousila
• De Staat - provokativní rockeři z Nizozemka
• Underworld - ...

SLOVO ZÁVĚREM + rady a tipy:

Zažila jsem zatím ty nejlepší čtyři dny mého života. Colours je o lidech a na ně jsem měla štěstí. Jitka a Tom, dále pak Sobeček, týpek, co po nás chtěl vyzradit, kde se dá najít kafe, sympaťáci v čajovně, slečny od Wayfarer stánku, slečna, od níž jsem si koupila náušnice, paní, co nám radila na nádraží a spousta dalších.... Všem patří tisíceré díky, ať už se o přispění k celkovému zážitku zasloužili jakkoli.

Atmosféra byla kouzelná, nepřející počasí na ni nemělo vůbec vliv. Nestresovali jsme - co jsem stihli, stihli, co ne, tak nás to moc dlouho nemrzelo. Člověk si musí uvědomit, že jakkoli dobře byl program Colours sestavený, nemůže být všude. My jsme se nechali vést naší aktuální náladou s tím, na co jsem měli chuť. Tenhle styl nám vyhovoval a ve finále jsme si díky tomuhle naprosto free přístupu užili nejvíc.

Pokud máte vezměte si s sebou powerbanku. A rezervujte si místenky do vlaku. Pokud je hlášený déšť, rozhodně zvažte gumáky.

Jakmile máte náramky, choďte do areálu vedlejšími vchody, security tam méně prudí.
Nebojte se, jací umělci přijedou, a lístky kupte dopředu, ať ušetříte. Colours si získává mezi festivaly takové renomé, že vždy se na programu objeví nějaká superhvězda/y, rozhodně se to za ty peníze stát bude.

To hlavní úplně na závěr: Nebuď piča a za rok jeď taky!

část první - část druhá - část třetí

Slyšet Barvy (část třetí)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava (sobota)

Nabít si telefon, to se ukázalo jako obrovský problém. Celý pátek jsem z mého telefonu ždímala poslední procenta baterky, abych aspoň věděla, kolik bylo hodin, nebo, nedej bože, mohla zavolat Jitce nebo Tomovi, pokud bych se oddělila od stáda.  V celém areálu bylo jen málo zásuvek a uzamykatelných nabíjecích stojanů, které byly (ještě k tomu!) většinou beznadějně obsazené. Nezbylo mi nic, než si v sobotu přivstat a napíchnout si telefon do otevřeného stojanu před stan v kempu. Spíš než před zlodějíčky jsem hlídala, aby nezačalo pršet. A taky že začalo, mrholení se střídalo s prudšími přeháňkami od rána až do večera.

Tak přesně takhle běžně ženy kmene Mursiů nevypadají...

Jakmile jsme okolo druhé hodiny dorazili do areálu, hned jsme to zatáhli na promítání dokumentu Ti druzí o turistech jezdících do Afriky, jen aby si vyfotili kmen Mursiů, kde ženy podle tradice nosí talířky ve rtech. Postupem času se celý kmen na penězích od turistů stal závislý, před jejich příjezdem se schválně zdobí, ženy si nasazují talířky do rtu, přestože je běžně nenosí (pouze a slavnosti a rituály), a chystají se naturisty sehrát takovou menší show. Mursijské tradice tak ztrácí na autenticitě ve snaze zalíbit se cizincům lačnícím po fotografiích „tradičních“ afrických obyvatel. Jenže Mursiové peníze potřebují čím dál tím víc, tudíž už není cesty zpět. Krátký dokument krásně (ve skutečnosti na tom nic krásného není) a objektivně zobrazuje postoje obou stran. Na straně jedné, holandská turistka, která se žene do Afriky jen proto, aby si udělala hezkou fotku, co si pak doma pověsí na zeď, a která ví, že to, co dělá je špatné, na straně druhé, jedna z žen kmene Mursiů, která si je vědoma závislosti na penězích turistů, je si vědoma všech negativních dopadů rostoucího turistického ruchu, snaží se to však brát s nadhledem.

Po skončení dokumentu jsme vydrželi o něm vydrželi diskutovat až na European Stage, což byl vlastně obří cirkusový stan, který při našem příchodu už téměř přetkal. Ještě aby ne, když měla za chvíli začít vystoupení slavná pražský soubor Vosto5.  Jejich představení se jmenovalo Proton a bylo to super. S Jitkou záhy jsme pojaly podezření, že to Vostopětka nacvičila přímo a pouze pro Colours. (Spletly jsme se, premiérovalo se to už v červnu a hrát se to ještě bude.) POZOR SPOILER! Ústřední postavou byl sám Petr Marek, který jakožto externí reportér Českého rozhlasu se vydává do Ostravy, aby pátral po začátcích kariéry Marušky Rottrové. Zjišťuje starou nahrávku kapely, která měla být tenkrát totálním trhákem, lepší než Olympic, lepší než samotní Beatles. Dokonce i Karel Gott z nich byl nadšen! Bohužel se s nimi osobně nesetkal, jelikož se rozpadli dřív (hned po osmašedesátém), než se Karel vrátil ze své šňůry po Západním Německu. Tehdy se Kája ještě živil jako provazochodec a měl šňůru nataženou přes celé Německo. Marek ve své zoufalé snaze zjistit, alespoň jméno kapely, se nenechá odradit ani výhružkami Jarka Nohavici ani Radka Pastrňáka. Všechno dopadne dobře, Petr Marek zjistí jméno kapely, najde i její členy a pomůže jim k návratu na hudební scénu (samozřejmě pod producentskou Leška Wronky).

VOSTO5: PROTON !!! - trailer from Vosto5 on Vimeo

Tom se během představení odpojil, začalo pršet a my s Jíťou jsme se rozhodly si za stovku vyrobit tašky u jednoho z workshopových stánků. Ztvrdly jsme tam asi dvě hodiny.  Logicky se do nás dala zima, tak jsme se šly usušit a přečkat stále trvající přeháňku na přednášku se spisovatelkou Sylvou Fisherovou. Její tvorba nás nijak nenadchla (fakt divná paní), ale aspoň tam bylo teplo, sucho a pivo.

Chtěly jsme moc jít na Caro Emerald, ale nepřestávající déšt nás odradil. Navíc se ten den ani jedna z nás necítla ve své kůži, oficiálně jsme vyhlásily sick day a spíše odpočívaly, než se hnaly do mokra. Místo toho jsme zůstaly na částečně kryté AgroBabišfert stage, kde hráli ukrajinští Brunettes Shoot Blondes. Indie pop-rocková senzace nás opět roztančila. Podobně jako Aurora byli kluci bezprostřední, vystoupení si užívali a šlapalo jim to.

Ehm, pak se mi to trochu ztrácí… Chvíli jsem se zastavili na depresivních sudetských Nauzea Orchestra. Bylo to tak depresivní, že jsme byli donuceni se radši v poklidu odsunout...

Vím jen, že jsme konečně chytli místa v čajovně, kam se před slejvákem chtěli schovat snad úplně všichni. Přiřítil se Tom z Monkey Business, kteří prý suverénně řádili a právem se zařadili mezi to nejlepší, co sobota nabídla. To už nás o nic víc s Jitkou nerozházelo, truchlily jsme ještě nad propásnutím Caro, tak jsme k té náloži smutku přihodili ještě lopatu za Monkey. Z čajovny jsme zamířili přímo na Electronic Stage, kde byla v plném proudu párty pod taktovkou britského DJ Throwing Snow.  Tom doufal v tom, že po nás opravdu bude házet „sníh“ a konečně se sjede. Bohužel/bohudík se nic neházelo (leda tak vymazlený taneční pohyby na taneční parket).

Když to skončilo, utíkali jsme (fakt jsme běželi, opravdu a zcela vážně jsme provozovali aktivitu, kterou jsem málem už zapomněla) dolů na další stage, kde hrál pro změnu berlínský DJ Jan Blomquist s kapelou. Cestou jsme se zastavili na dva rumy, aby nám bylo teplo. Bylo. Nicméně, přímo před podiem po dešti zůstala obrovská kaluž, což ovšem některé návštěvníky neodradilo. A jelikož jsme už stejně měly mokré boty, řekly jsme si s Jitkou, že na to mrdáme kašleme a skočily jsme do té kaluže taky! Navíc nás hřály ty dva rumy. A tohle osobně byl pro mě ten top strop zážitek sobotního večera.

Cestou do kempu se Tom opět vydal lovit taxíky. Celkem rychle uspěl. Vlastně to nebyl ani legální taxík, ale za mrzký peníz nás dovezl, kam jsme chtěli, takže co, že jo. (Možná bych tohle tady neměla psát...) Hlavně že už nepršelo.

V sobotu jsem z toho, co jsem plánovala, nestihla víc. Ale tak víte co, sick day je sick day a když se k tomu přidají vaše dny, jsem ráda, že jsem dokázala stát na nohou a nebýt neustále netečná.
CO JSEM TEDA ještě PROPÁSLA:

• Kodaline - protože jsou z nich všichni až moc u vytržení a já ne
• DVA - protože dost často koncertují poblíž místa mého výskytu, určitě bude ještě možnost je vidět a vychutnat ji jen je
• Voodooyoudo - čeká kapela, vůbec je neznám, ale to jméno se mi líbí.
• Thievery Corporation - prostě jsem tu dobu tančila v kaluži, no.
• Actress - britský electro kouzelník
• a milión dalšího...

první část - druhý část - čtvrtá část

Slyšet barvy (část druhá)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava (pátek)

„Ne, to jako vážně?“

„Děláš si ze mě prdel?“

Něco na tenhle způsob se ozvalo, když jsme se s Jitkou ráno vyvalily ze stanu a hned z toho sousedního vylezl Tom. Náhoda? Nemyslím si…

Hned po obědě jsme se vydaly směrem do areálu, abychom opět mohly objevovat další zákoutí a lákadla na Colours, jen co se brány otevřou. Jedním z našich útočišť se stala čajovna kousek od Design zóny a Full Moon Stage – zkrátka v hyper hipster oblasti, kde si koupíš vegan (nebo ještě líp raw) žrádýlko a k tomu cool tašku ušitou z plachet z nákladních aut. I takového zóny vedle mainstreamových langošů a piva nabídl vítkovický areál. Vodní dýmka, maté a byly jsme s Jitkou připraveny řádit!

Nejdříve jsme se zastavily na české Radegast stage, kde už hrála kapela Dalekko. Kluci se snažili, ale nic moc nehráli. Zpěvák byl špaténka. Zato basák, ten byl krásně zhulenej! My jsme ale se chtěly taky pořádně rozproudit. Povedlo se nám to hned na vystoupení italských fešáků (ten bubeník!) z kapely Kalàscima. Vlivy tradiční italské hudby se mísily s těmi orientálními, charisma a temperament z hudebníků přímo stříkal (ten bubeník, ten bubeník!!!), opět skvělý start, který nás uvedl do správné festivalové pohody.

Z divokého tance nám vyhládlo, rychle jsme si došly pro jídlo a pak utíkaly zpět na vystoupení Aurory. Norská éterická zpěvačka ihned ukázala, co v ní je. Byla snová, ohromně bezprostřední, milá a sálala z ní neuvěřitelně silná energie. Po jedné z písniček se najednou rozběhla po mole, co bylo součástí hlavní stage, seskočila dolů, počkala až vybraná fanynka přeleze plot, objala ji, vyskočila zpátky na pódium a pokračovala v koncertu. Prohodila něco ve smyslu, že uviděla tu holčinu s cedulí: HUG ME! …“and I thought that would be nice.“

Bylo na ní vidět, že je moc mile zaskočená s velikostí a vřelostí publika. Atmosféra byla tak dokonalá, že když se blížilo finále několika jejích písní, vysvitlo slunce zpoza mraků. (Jako vážně? kýč…) Aurora měla tu schopnost velmi zapůsobit na živo. Když jsem před Colours poslouchala její písničky, líbily se mi, ale úplně do kolen jsem z nich nešla. Nicméně, vidět ji, jak to prožívá, to dalo jejím písním úplně jiný rozměr. Tohle však nebyla jen věc Aurory, takhle na mě během festivalu zapůsobilo více interpretů – od Tame Impala až po další, které ještě zmíním.

Po osmé hodině jsme se sešly se zbytkem party opět v čajovně - asi už je vám nad slunce jasné, že jsme tam byli pečení, zkouření, vaření. Jen tak jsme relaxovali, povídali si o blbostech, o tom, co už jsme viděli a zažili a co rozhodně vidět a zažít ještě musíme. Dostali jsme doporučení na americkou transgender umělkyni ANOHNI. Jenže Jitka, Tom i já jsme byli až moc rozjitření a nebrali to moc na vědomí. Přesto jsme se na její/jeho(?) koncert dostali včas, abychom zaslechli alespoň pár písní. Zkrátka jsme na to ale nebyli připravení, teď už to vím. O to víc mě zpětně mrzí, že jsem tam nezůstala chvíli déle. Byla to hodně silná hudba, silný zážitek – témata jednotlivých skladeb, texty i ve finále celkové pojetí vystoupení. Jednotliví členové kapely nebyli vidět, vše směřovalo na obrovské obrazovky, kde se promítaly záběry žen, které „zpívaly“ texty/písně. Silný hlas Antony Hegarty se nesl po širokém prostranství a zarýval se pod kůži mnohdy už přiopilých návštěvníků. Četla jsem několik recenzí a glos na Coulours a nejednou jsem narazila na tvrzení, že vystoupení právě ANOHNI bylo jedno z nejlepších a nejsilnějších. Pravdou je, že trhalo srdce i mozky. Témata dotýkající se politiky, rasy, sexuality, krize současného světa za doprovodu jednoduchých, ale překvapivě texty skvěle doplňujících elektronických beatů, to vše dávalo dohromady vystoupení, ze kterého mrazilo. A my, blbci, tam nezůstali do konce!!! #shame

Srdeční záležitost. Jedním z důvodů, proč jsme nezůstali na ANOHNI bylo moje lobby za islandský Kiasmos. Když mě jejich hudba provázela poslední tři čtyři měsíce, co jsem psala bakalářku a učila se na státnice, prostě jsem je musela slyšet naživo. Jejich uklidňující minimal techno přilákalo hodně lidí, až jsem se divila. Sotva jsem se přes ten dav procpala na toi toiku a zase zpátky za Tomem a Jitkou. Tak jsem vrážela do lidí, natrhávala jim pláštěnky za trest, že mi překáží v cestě, užívala si hudbu, vzpomínala jak jsem při dané skladbě propadala zoufalství, že tu zatracenou bakalářku nikdy nedopíši, a zároveň vyhlížela jsem modré vlasy Jitky a moudrý vous Toma v davu.

Díky dokonalému časování Tomáše (a prozíravosti dramaturgů, kteří se zasloužili o to, že se málokteré vystoupení zcela krylo) jsme ten stíhali skoro od každého něco. Tom zavelel a já chtě nechtě jsem musela říct duu Kiasmos sbohem. Štrádovali jsme přes areál na britské CC Smugglers. Z  electro chillu jsme byli vytrženi mixem rock’n’rollu, americany, blues a swingu. Zatrsali jsme. Rozpálili nás tak dokonale, že následovné „velké finále“ v podobě OMAM bylo pro mě osobně zklamáním.

Of Monsters and Men. Pokud čtvrtek byl ve znamení francouzských interpretů, pátek byl jasně severský - další islandská kapela do sbírky. Nikdy jsem z jejich hudby nebyla nějak odvařená a po tom všem nádherném, energií nabitém zmatku, co jsem ten den do té doby viděla, se to prostě nesepnulo. Přišli mi chladní a moc… sterilní. Hudebně samozřejmě kvalita. Světla a show ucházející, žádný halucinogenní nářez jako na Tame, ale i tak slušné. Asi jsem byla až moc unavená. Prostě se to mezi námi nespojilo na rozdíl mezi mnou a Aurorou i CC Smugglers nás dokázali víc vybejkovat.

Poslední vystoupení, co jsme ten den viděli, na Tomův popud byla slovenská kapela Korben Dallas. Během jejich show zahráli i song, duet, který nazpívali s Anetou Langerovou. A z ničeho nic se napravo od nás mihla drobná postava s batohem do zákulisí. Byla to Aneta. Užívala si fesťák a přišla překvapit své kamarády. Zazpívala svůj part, pozdravila členy kapely, zamávala do publika a zase zmizela. Ani ten batoh si nesundala. Moc milé překvapení.

Co jsem z pátečního programu nestihla a hluboce toho lituji, každý den si rvu vlasy z hlavy, že jsem neviděla, protože to údajně stálo za to:

• polský rapper Syny, protože nevěřím, že Poláci umí rappovat, bývala byla bych se chtěla nechat vyvést z omylu
• beseda Roberta Fulghuma - beznadějně vyprodáno a zarezervováno do posledního fleku....
• temná bludná Holanďanka Kovacs - protože má údajně taky ráda černou.
• Slow Magic na Electronic Stage - prostě nebyly síly. Teď je aspoň Spotify...
• Spitfire Company: Antiwords - jakožto stará divadelnice mě tohle obzvlášť mrzí. Ale ráno byly fronty na sprchy, což nám rozhodilo časový plán a prostě jsme to s Jitkou nestihl
• Erol Alkan - donutil mě k tomu Jen Sobeček...
  
  

část první - část třetí - část čtvrtá

Slyšet Barvy (část první)

...aneb poprvé na Colours of Ostrava

Chtěla jsem to podniknout už dávno. Ale buď jsem neměla čas nebo prachy (to spíš) nebo koule vydat se sama na východ. Letos jsme se s mou věrnou společnicí Jitkou (což bude i důležitá postava celého tohohle vyprávění) shodly, že LETOS už musíme. Tenhle rok je TEN rok.

Vstávala jsem v šest, abych si sbalila krosničku (teda obří bágl, co jsem sotva unesla na zádech) a vyrazila na vlak směr Pardubice. Než se vám začne zvedat kufr z toho, že jsem dobrovolně zamířila do města perníku, vězte, že jsem tam byla jen pár minut kvůli přestupu na rychlík do Ostravy. Co si budeme nalhávat, cesta nebyla moc příjemná. První spoj hyzdily výluky a druhý byl beznadějně přeplněný. Nemělo cenu se nějak namáhat, bylo narváno, kupéčka, chodby, záchod... Celou cestu do Ostravy jsem stála v uličce, ale s tušením, že mi to za to stojí, jsem to tiše přetrpěla. Občas jsem prohodila pár slov s Jitkou, která jela oním rychlíkem na indický způsob (rozuměj: lidé doslova přetékají z vagónů) už z Prahy.

Ostrava, hlavní nádraží, s půlhodinovým zpožděním. Šly jsme s davem, abychom nemusely přemýšlet kudy jít. Tenhle náš plán selhal už venku před nádražní budovou. Naštěstí jsme se nějak dostaly až do centra k Slezkoostravskému hradu, kde bylo stanové město. Tady už to začíná odsýpat. Papírové vstupenky nám vyměnili za náramky, s Jíťou jsme ztopořily stan a hurá do areálu, kam jsme dorazily na pátou. začalo pršet. Rozhodly jsme se schovat na přednášku/besedu s Davidem Černým na Reflex Discussion Stage. Černý se však ožral jak mužika a nepřijel, jak nám těsně před začátkem smutně oznámil moderátor. Místo toho požádali amerického street artistu Gaiu, který se zabývá velkoformátovými malbami většinou na stěny domů, opuštěných budov atd. Během celého festivalu maloval jednu zeď v areálu. Byl velice sympatický, uvolněný, dělal vtípky. S Jitkou jsme se shodly, že nás neláká tolik jeho dílo jako takové, ale spíš jeho osobnost, vize a koncept. Dalším bonusem bylo, že zatímco naše mozky dostávaly první kulturní krmi, přečkaly jsme v suchu tu největší přeháňku, po zbytek večera už nepršelo. Win-win situation.

Creative Placemaking, Ostrava organized by @meltingpotforum in conjunction with @colours_cz festival for the @dolnioblastvitkovice site. In this mural are three workers framed by a smartphone with two white hands (from a photograph I captured of @francofasolijaz his mural when we were in South Africa). The background is a continuation of my work in Italy for my solo show at @999contemporary using the artefact compression effect known colloquially as datamoshing as a foundation for generating new forms. How does global competition and free trade affect cities formerly dependent on the production of heavy industrial products such as steel and the mining of commodities such as coal? Sites rendered obsolete by globalization become destabilizing to a local economy and can be a painful reminder of a dirtier, albeit stronger economy. The Czech Government and the EU prevented the Nether District Viktovice from being demolished in 1998 and focused over the past decade on turning the complex into a cultural heritage site with the designation provided by @unesco . How is culture employed to save and convert former sites of labor? What are the effects of a changing economy that transitions from polluting industry to a supposedly more clean creative class. At the bottom of the piece is a small portrait of the @steelstacks_pa site in #bethelhem Pennsylvania in an effort to draw a local parallel between the Czech Republic and United States

Fotka zveřejněná uživatelem gaiastreetart (@gaiastreetart), Čec 19, 2016 v 5:24 PDT

Naším prvním hudebním zážitkem byli skotsko-irští Treacherous Orchestra. Punk, dudy, kytary, banja, brýle jako ze Stra Treku a asi tisíc členů kapely, kteří neměli vůbec problém zaplnit obří hlavní stage (Česká spořitelna Stage).

Abychom se příliš neuklidnily z ďábelského tempa, co nasadili Skotové, Jitka rozhodla, že se vydáme na českej underground – kapelu Už jsme doma?. Chytrá u vstupu vyfasovaná brožurka mně, neznalcovi, napověděla, že budu mít tu čest s avantgardním post-punkem a rockem. O moc chytřejší jsem z toho věru nebyla, nicméně Už jsme doma?  mě zase až tak neodradili, naopak.

Čas headlinerů se přiblížil. Jen tak tak jsme stihly zabrat slušná místa na Tame Impala. U zvukaře, protože tam je právě ten zvuk nejlepší, jak tvrdil náš třetí do party Tom. (Malá odbočka k němu – Tom byl důkaz, že správní lidé mohou jakýkoli zážitek udělat nezapomenutelným, i kdyby to ve skutečnosti stálo za hovno. Colours by naštěstí nebyl ten případ, to by byl skvělý i bez Toma, ale fakt, že i když jsme se příliš neznali – Jitka třeba Toma neznala vůbec; náhodně se setkali daleko od domova a přesto jsme spolu dokázali propařit celé čtyři dny, zkrátka tohle tomu celému dodává extra super lo-fi post power kouzlo.) Tame Impala si hned zpočátku nasrali do bot, když frontman vesele prohlásil, že je to tu skvělý a že je to poprvé, co jsou tady v Čečensku. Pak nastalo trapné ticho. Jen v dáli vítr hnal jakési křovisko jako ve filmových westernech. Aspoň mně to tak připadalo. Nicméně, to Kevin Parker ihned pochopil, omluvil se a už pak za sebe nechal mluvit svojí hudbu. Ta všechno zachránila a odčinila i s úroky za ukřivděné čecháčství. Naprosto dokonale promyšlená show – vizualizace a světla ladící s hudbou, konfetová děla, kouřová děla – to všechno občas v člověku vyvolávalo dojem, že je na jednom velkém tripu. (Vygooglete si nějaký jejich záznam koncertu z letoška)

Slowdive. Jejich jméno vystihovalo situaci víc, než by si asi přáli. Velké nadšení z jejich návratu na hudební scénu vystřídalo pomalé tonutí v mrzutosti. Byli dobří, ale… Něco tomu chybělo. Jako by v nich už nebylo to kouzlo živého vystupování s kapelou. Abych řekla pravdu, Slowdive jsem nikdy moc neposlouchala, tudíž bych si neměla mít právo soudit, ale ten výkon, co jsem viděla na Colours mě ani nedonutí si je teď zpětně pustit doma. Mělo by mě to asi mrzet, co?

Co ale stojí za zmínku u téhle stage byla příhoda, jak dvě holky k pivu zdarma přišly. Rozkazy zněly jasně: Tom bude střežit dobyté pozice v davu fanoušků a Jitka a já dojdeme do nedalekého stánku pro pivo. Stojíme si dlouhou frontu, už jsem skoro na řadě, když v tom se okolo nás a baru začne motat chlápek. Očividně už nebyl nejstřízlivější, ale nebyl ani příliš opilý – takový ten vzácný stav, kdy jste přesně totálně tak akorát. Chvilku zkoumal, jestli fronta na pivo je opravdu fronta na pivo. Pak se zdráhavě začal lidí ve frontě na pivo poptávat, jestli je to fronta jen na pivo. Následně začal tvrdit, že nechce předbíhat, že ani nechce pivo, ale jen šest panáků morgana do kelímku, který třímal v ruce. Zželelo se nám ho s Jitkou a tak jsme ho pustily před sebe. On byl za to neskutečně rád, děkoval nám, vtipkoval s námi, vtipkoval s barmankou, vtipkoval s barmanem, možná si řekl i pár vtípků jen pro sebe. Ve finále nám za náš dobrý skutek dvě ze tří piv zaplatil. A pak že pro dobrotu na žebrotu, že jo.

Tím, že nás Slowdive nenadchli, nám nebylo líto jít co nejdříve zpátky na hlavní stage, kde měl za chvíli začít hrát M83. Stáli jsme téměř v první řadě a vyplatilo se. Tu obří nálož pozitivní energie jsme dostávali přímo do ksichtů. Tom, ačkoli si myslím, že na tenhle druh hudby moc není, byl nadšen. Jitka si to vyloženě užívala a já ostatně taky. Všichni na scéně se mohli přetrhnout, obzvlášť basista/bubeník/klavírista/bůh-ví-co-ještě byl k nezastavení. Veselé písničky rozhýbaly boky snad úplně každému, kdo se na v okolí v danou chvíli vyskytl. Nemohli jsme si přát lepší zakončení prvního dne!

Poslední tažení vedlo na Electronic Stage, kde už jel bomby Rone se svým Live DJ setem. Doufala jsem, že když nás jedni Francouzi roztančili, tak další Frantík nás bude v tanci udržovat. Byla jsem tedy u vytržení, ale ostatní byli už unavení a ani ostatní lidi vůbec nepařili, netančili, jen tupě stáli. To mě odradilo a tak jsem souhlasila, že pojedeme spát. Nějakým záhadným způsobem se Tomovi podařilo v tom chaosu, policistech a davech unavených a připitých návštěvníků chytit taxíka. V kempu jsme se rozloučili, že si dáme zítra vědět, a každý jsme se vydali na jinou stranu do tmy.

To, co jsem ve čtvrtek nestihla, ale ráda bych:

• VR/Nobody - stoupající hvězda mladé české alternativní scény.
• Brodka - Experimentující Polka... (Ne, to není začátek špatného porna

část druhá - část třetí - část čtvrtá