Tenkrát na západě

... aneb road trip po západním pobřeží Dánska

Před dávnými časy, vloni v listopadu, jsem se s několika kamarády rozhodli pronajmout si pár aut a vyrazit objevovat krásy Dánska. Celkem jsme navštívili tři místa - nejzápadnější bod země - Blåvand, Esbjerg a nejstarší dánské město - Ribe.

Blåvandshuk fyr

Nejzápadnější budova Dánska je maják postavený v roce 1900 jako náhrada toho původního. Celá oblast Blåvand se nachází severně od národního parku Vadehavet, což je největší národní park Dánska. Počasí bylo otřesné, přesto tohle místo na nás zapůsobilo nezaměnitelným kouzlem. Rozlehlá pláž, kam až oko dohlédne, písečné duny a rozvaliny pokryté různými trávami, keři a květinami, nekonečný obzor moře jako ve filmech podle románů Rosamunde Pilcher. Jen v našem případě ten "nekonečný obzor" končil po asi 100 metrech, viditelnost toho dne nebyla zkrátka nejlepší...

Všechno nasvědčovalo tomu, že v letních měsících se jedná o čilou rekreační oblast. Několik obchodů s plážovým vybavením, několik restaurací, luxusní vily a letní sídla rozsetá po okolí,  tu a tam cedule nabízející jejich pronájem na léto... Jak tak o tom přemýšlím, určitě by stálo za to se právě v létě do Blåvandu vrátit.

Esbjerg

Přístavní město na západním pobřeží Jutského poloostrova neoplývá přílišnou krásou. Možná to bylo způsobené tím, že byla zima a pršelo, ale i tak jsme při brouzdání pátým největším městem Dánska na nic dech beroucího nenarazili. Esbjerg asi nikdy nebude turistická metropole, nicméně je to důležité obchodní, dopravní a rybářské centrum Dánska,

Žádnou kulturu jsem tedy nenašli, zato jsme však, celí promáčení a promrzlí, objevili Café Frederik. Hned na začátku nás příjemně překvapila milá a ochotná obsluha, která se nezalekla osmi mokrých podivínů  dožadujících se společného stolu. Dokonce kvůli nám přestavěli stoly v půlce lokálu! Moderní, stylové prostředí, široká nabídka sandwichů a hamburgerů -  ideální místo na oběd. 

Men at sea

Na okraji Esbrejgu se nachází asi největší turistické lákadlo téhle oblasti - devět metrů velké sousoší Men at Sea. Bylo vytvořené v roce 1995 dánským umělcem jménem Svend Wiig Hansen. A od té doby si tihle čtyři chlápci pěkně hoví na pobřeží a vítají se a loučí se s každou lodí připlouvající do (či odplouvající z) Esbjergu.

Ribe

Jak už bylo zmíněno, Ribe je nejstarší dánské město. První zmínky o jeho existenci se datují do 8. století. (#oldbutgold) Když jsme sem dorazili, počasí se konečně umoudřilo a my jsme mohli absolvovat malebnou podvečerní procházku po tomhle malém městečku. A samozřejmě jsme to celé výletování po západním pobřeží zakončili v místní kavárně, kde jsme si každý zaslouženě doplnili zásoby cukru a kofeinu.

Bezesporu hlavní dominantou města je katedrála zasvěcená Panně Marii. Jedná se obří stavbu, která vypadá, že je slepená z několika jiných kostelů a katedrál. Za změť architektonických stylů může fakt, že během té dlouhé doby, co se katedrála na tomhle místě nachází, byla několikrát poničena, pobořena, rozšířena a přestavěna podle plánů mnoha architektů během vlád mnoha panovníků. Tenhle "každý pes jiná ves" styl však v sobě skýtá něco velkolepého, něco, co vás ohromí a vzbudí ve vás respekt. Nejen katedrála, ale i celé Ribe stojí rozhodně za návštěvu. 

Kokosy na sněhu, kameny na ledu

... aneb Curling, hipster mezi ledními sporty. 

Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.

Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu je curlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.

Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.

Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.

My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.

Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch

Buddy syst...ehm...

aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...

Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.

ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož  v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně. 

Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat. 

Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče. 

Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.

Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalm Nastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne. 

Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší. 

Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.