Kokosy na sněhu, kameny na ledu

... aneb Curling, hipster mezi ledními sporty. 

Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.

Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu je curlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.

Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.

Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.

My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.

Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch

Buddy syst...ehm...

aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...

Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.

ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož  v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně. 

Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat. 

Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče. 

Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.

Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalm Nastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne. 

Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší. 

Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.

femini[hnus]

aneb tenhle článek má dva týdny zpoždění, ale je o tom, proč šli všichni do Washnigtonu... 

a taky trošku proč to mají ženský těžký... 

a proč mám mindráky... a proč je to v pořádku... a proč bychom se měli přestat zajímat

Výběr z těch nejlepších "selfíček" za poslední dva roky

Položme si hned na úvod několik otázek? Kdo z vás je feminista/feministka?  Co to vůbec znamená být feministou/feministkou. Jsem Já feministka? Co to znamená pro mě? První dvě otázky nechá na vás, odpovím (očividně) jen na poslední dvě.

Ale asi jo, jsem feministka. Feminismus pro mě totiž znamená přesvědčení, že ženy by měli mít stejná práva, stejné uznání a stejné podmínky jako muži. Fakt, že vlastně muži a ženy nejsou stejní (však víte, ty dírky a klacíky, že jo), totiž ještě neznamená, že si nemůžou být rovni. Rozhodně však nejsem ten typ extrémní feministky, co pálí podprsenky jakožto symbol útlaku a muže považuje za plémě podřadné a primitivní. Nic se nesmí přehánět, a přestože občasné chování mužů je poněkud primitivní, extrémní projevy a demonstrace divoženek leckdy svým způsobem moc stylu a sofistikovanosti též nepobraly.
Jen ještě dodám, že pro tentokrát se genderově omezím na předpotopní dělení jen na dvě skupiny: muže a ženy. O nějakých gender-bender hádkách si můžeme popovídat jindy.  (Všímáte si, jak se čím dál tím těžší začít nad něčím diskutovat a přitom zůstat společensky korektní? To je samá poznámka a vysvětlivka, něž se člověk dostane k jádru pudla, ztratí většinu čtenářů/posluchačů. Takže teď prosím o chvíli ticha, kteří tenhle článek už vzdali.)

V sobotu 21. 1., den po inauguraci Donalda Trumpa, se po celé světě začalo pochodovat. Pochod na Washington (ať už reálně, či symbolicky v různých městech po celém světě) měl upozornit na práva žen. protože věřte tomu nebo ne, pořád je to sakra problém!

Tentokrát bylo hlavní motivací Trumpův plánovaný zákaz financování mezinárodních organizací podporující plánované rodičovství a starající se o celkovou sexuální osvětu nejev ve Státech, ale třeba i v Mexiku (aha), a vůbec po celém světě. Pochod, ne pochod, už je to podepsáno, už je to hotovo (ti z vás, kdož vládnou angličtinou si o tom můžou něco přečíst tady).
Kromě toho se při sobotních protestech objevovaly i transparenty týkající se globálního oteplování, rasismu a tomu podobně... Ha ha ha, Trump však ty své executive orders (jak se to překládá do češtiny? Jaký je český ekvivalent? "Víte, co je to pussy, pane redaktore?") podepisuje dál při pobrukování "...upeč třeba chleba, postav třeba zeď..."

Ale zpátky k tomu hlavnímu - ženám. Ke mně, protože jsem žena a jakožto žena jsem se nikdy necítila dostatečně sebevědomá. Pořád si nepřipadám dost hezká a dost chytrá a především - dostatečně rovná mužům. Proč? Tak to já sama nevím... zřejmě tu jsou ve společnosti (alespoň ve společnosti, ve které jsem vyrůstala) stále hluboce zakořeněné stereotypy vůči ženskému pokolení. Naštěstí jsem se osobně nikdy s přímou diskriminací nesetkala, ale prostě to tady je - například takový evergreen je písnička o rozdílných platech mužů a žen (za stejnou práci) - jeden z největších rozdílů v Evropě! A další drobnosti, které o to víc to vnímám teď, když už nějaký ten pátek žiji v cizině. A ne v ledajaké cizině - v nejšťastnější zemi na světě (kde je třetina národa na antidepresivech jen tak mimochodem) - v Dánsku. Tady je to opravdu téměř jedno, jestli jste muž nebo žena, záchody tu jsou většinou společný - a ne, není to taková sranda jako v Ally Mcbeal. Nedávno jsem se mému dánskému spolužákovi (a troufnu si tvrdit, že už i kamarádovi) svěřila, že od té doby, co jsem tady, se cítím svobodnější. Odpověděl mi na to, že nejsem první, kdo mu to řekl. Tady je totiž každému úplně jedno, jakého jste pohlaví, co nosíte za oblečení, kde bydlíte, co vyznáváte a s kým spíte. Což je možná ten důvod, proč tady všichni tak happy.
Ale abych byla férová, musím přiznat, že naše zaprděná Česká republika na tom není ještě až tak špatně. Rozhodně máme potenciál k tomu, abychom se jednou taky přestali zajímat, co měl ten druhý k večeři a jestli se za ruku vodí raději se ženami, muži nebo oběma na ráz.

Od feminismu a mých mindráků, kterých mám nespočet (jakožto asi každý), jsme se postupně dostali k úplně jiným tématům. To je právě to! Ženský jsou všude a ovlivňují všechno, jen si to přiznejme. Kam nemůže ďábel, nasadí ženu... Tak už byste si nám měli začít vážit, co? Všichni bychom si měli začít vážit každého navzájem bez rozdílu reprodukčních orgánů! A pak už se nebude muset nikam pochodovat, hlavami státu nebudou opilá hovada (zdravím do mé domoviny) nebo sexističtí, rasističtí neurvalci (USA! USA!) a všichni budou šťastní. Dávám tomu dvacet, maximálně padesát let (ráda bych se toho ještě dožila).

Netuším, jestli je tohle nějak hodnotný článek. Někomu se to líbit bude, někomu ne. Já jsem to ale potřebovala napsat... SORRY JAKO!