Poezie jednorožců

...aneb víkend s unikáty lidského pokolení.

Tvrdé jádro. Člověka to až dojímá. Cel léto plánuji velkou ožíračku "na rozloučenou", než odjedu do Dánska. Sezvu lid, o kterém vím, že by mohl dorazit (že třeba v současnosti nekolonizuje daleké kraje, či se zrovna nechystá vrhnou mládě). A sezvu hodně toho lidu. Přesto se někteří ani neobtěžují omluvit, což zamrzí, ale v hloubi duše s tím už v současné době musí počítat každý hostitel. Nevadí. Tedy vadí, mně to vadí, ale někde hluboko v mozku mi dochází, že ti, co opravdu nemohou a omluvili se, a ti, co se nakonec přeci jen ukázali, tvoří to tvrdé jádro. To, co mě tak dojímá.

Povedlo se to, pivo, gin s tonikem, ovoce nacucané bohemkou (#swag), světýlka, svítící balónky a barevná hudba, spaní na obrovské posteli pro 5 medvědů, výlet na hrad Kost, pivo, gin s tonikem a maminčin guláš. Toliko k průběhu těch dvou dnů. Za mou stranu ještě dodám k výčtu permanentní dojetí. Dojetí nad tím, že přeci asi nebudu všem lhostejná a že přeci asi si někdo na mě vzpomene, ale zejména, že se znám s tak úžasnými, vtipnými a talentovanými lidmi. Někteří (některé) jako malé snili o světě jednorožců, kde místo stromů jsou obří kytky, načež vám jednoho jednorožce dají v podobě držáku na izolepu. (Ta izolepa je duhová #sogay). Někteří (některé) s elegancí a grácií sobě vlastní si dokáží vychutnat i opalování na špatně rozloženém lehátku. (Tak špatně, že se vlastně leželo na zemi #likeaboss). A někteří (některé) si místo odpolední siesty skládají básně. (#zahulímeuvidíme)

Zvířecí choutky, který těžko ukojíš mezi bandou kravaťáků

Žízeň, zvířecí krev chci pít,

z brány, která vede mezi levými žebry

Záříš jako odlesk slunce nad naleštěném kapesním zrcátku

To, co milujeme kolem sebe, je blízkost lidí, kteří nás obklopují.

Krok za krokem

černé nohy od země

odrážíme

naše slzy jsou upřímné

a náš rytmus je určen rychlostí ulic

Tady jsem se narodili

ve stínu lamp za tichých večerů, které jsme vytvořili

Milující přicházíme s tím, co teď máme,

a žízeň ukojíme douškem říční vody, co je hned na rohu,

který nikam nezahýbá, jakoby to byl poslední kus země, který ještě známe

a dál máme obrovský strach jít.

Ale nakonec něco v nás to změní

a my se vydáme za hranici dosavadních možností

překročíme sami sebe, obejdeme se

a jdeme někam, kde...

Slova jsou zbraň, která vždy funguje.

Jitka Hlaváčová, 20. 8. 2016