Tvrdé jádro. Člověka to až dojímá. Cel léto plánuji velkou ožíračku "na rozloučenou", než odjedu do Dánska. Sezvu lid, o kterém vím, že by mohl dorazit (že třeba v současnosti nekolonizuje daleké kraje, či se zrovna nechystá vrhnou mládě). A sezvu hodně toho lidu. Přesto se někteří ani neobtěžují omluvit, což zamrzí, ale v hloubi duše s tím už v současné době musí počítat každý hostitel. Nevadí. Tedy vadí, mně to vadí, ale někde hluboko v mozku mi dochází, že ti, co opravdu nemohou a omluvili se, a ti, co se nakonec přeci jen ukázali, tvoří to tvrdé jádro. To, co mě tak dojímá.
Povedlo se to, pivo, gin s tonikem, ovoce nacucané bohemkou (#swag), světýlka, svítící balónky a barevná hudba, spaní na obrovské posteli pro 5 medvědů, výlet na hrad Kost, pivo, gin s tonikem a maminčin guláš. Toliko k průběhu těch dvou dnů. Za mou stranu ještě dodám k výčtu permanentní dojetí. Dojetí nad tím, že přeci asi nebudu všem lhostejná a že přeci asi si někdo na mě vzpomene, ale zejména, že se znám s tak úžasnými, vtipnými a talentovanými lidmi. Někteří (některé) jako malé snili o světě jednorožců, kde místo stromů jsou obří kytky, načež vám jednoho jednorožce dají v podobě držáku na izolepu. (Ta izolepa je duhová #sogay). Někteří (některé) s elegancí a grácií sobě vlastní si dokáží vychutnat i opalování na špatně rozloženém lehátku. (Tak špatně, že se vlastně leželo na zemi #likeaboss). A někteří (některé) si místo odpolední siesty skládají básně. (#zahulímeuvidíme)
Zvířecí choutky, který těžko ukojíš mezi bandou kravaťáků
Žízeň, zvířecí krev chci pít,
z brány, která vede mezi levými žebry
Záříš jako odlesk slunce nad naleštěném kapesním zrcátku
To, co milujeme kolem sebe, je blízkost lidí, kteří nás obklopují.
Krok za krokem
černé nohy od země
odrážíme
naše slzy jsou upřímné
a náš rytmus je určen rychlostí ulic
Tady jsem se narodili
ve stínu lamp za tichých večerů, které jsme vytvořili
Milující přicházíme s tím, co teď máme,
a žízeň ukojíme douškem říční vody, co je hned na rohu,
který nikam nezahýbá, jakoby to byl poslední kus země, který ještě známe
Ok, pokud už nemáte tak dost nízké sebevědomí a pokud ještě nejste dost nejistí ze své vlastní budoucnosti, z toho, čím budete, až budete velcí, a pokud ještě nemáte už tak velké výčitky svědomí, co všechno jste mohli v životě dokázat, ale nedokázali, je tu tahle stránka, kde se můžete porovnat s Davidem Bowiem, respektive s tím, co on ve vašem věku měl už za sebou.
V neděli ráno jme vystrčily hlavu ze stanu brzo ráno,
abychom řekly Tomovi sbohem, jelikož nás opouštěl předčasně kvůli svým vlastním
hudebnickým povinnostem. Smutně a nadšeně zároveň jsme se vydaly vstříc
poslednímu festivalovému dni. Zavčas jsme dorazily na besedu/přednášku
s sociologem Janem Hartlem, politologem a filosofem Václavem Bělohradskýma ekonomem Tomášem Sedláčkem. Celé to moderovala publicistka Petruška Šustrová.
Takový to diskusní dreamteam přilákal do sálu hodně lidí, za chvíli bylo
našlapáno. Nezklamali. Diskuse se točila kolem současné krize Evropy a její
identity. Rozebíralo se, proč a jak Evropa přichází o svou kulturu, co
způsobuje všemožné současné problémy (Brexit, panika z migrační vlny) a
proč Evropa ztrácí svou hrdost a schopnost čelit zbytku světa a hlavně sobě
samotné. Všichni v sále jen souhlasně přikyvovali nad rozumnými a dobře
argumentovanými výroky, pánové vše jasně a přehledně vysvětlovali a
s jejich názory se většina zajisté ztotožňovala. Tomáš Sedláček zaválel,
když přirovnal současný stav Evropy k postkoitální melancholii. Evropská
unie byla kdysi hit, všechno fungovalo a vzkvétalo ovšem pouze a jedině po
ekonomické stránce, na kterou se kladl větší důraz na úkor kulturního stmelování.
S příchodem celosvětové ekonomické krize okolo roku 2008, kdy i celá
evropská ekonomika šla do háje, se najednou začaly projevovat nedostatky i
v ostatních sférách Unie, frustrace jednotlivých národů a kultur, které
byly akorát utlačovány evropskou byrokracií, vypluly na povrch. Slovy Sedláčka
– je to jako po sexu, kdy to nejlepší máme za sebou a teď už jsme jen smutní a
pořádně nevíme co dál. A tak přešlapujeme a vymýšlíme voloviny – viz Brexit… #vážnávěc
Po konci diskuze jsem s Jíťou chvíli bloumaly a byly
mrzuté, pravděpodobně nad smutným osudem Evropy a naším pocitem kolektivní
viny, se kterou se v dnešní době už asi rodí každý Evropan, nebo se začala
projevovat ztráta Toma. Cítily jsme něco jako fantomové bolesti… Zašly jsme si
na čaj a pak se podívat na stage od magazínu Full Moon. Tušila jsem, že LazerViking, který měl za chvíli začít hrát, bude nářez. Jakuba Kaifosze znám od
doby, co poslouchám Wild Tides, tudíž jsem neměla obavu, že bych po jeho
vystoupení se svým novým projektem (společně s britským producentem jménem
Sabrehart) zůstala klidná a neznechucená. Samozřejmě že ne. Plival po divácích,
šahal si do rozkroku (neuvěřitelně těsných kalhot), vyplazoval jazyk, valil
oči, tančil jako by měl epileptický záchvat nebo byl posedlý. Zkrátka top! #hegeš
Z Vikinga jsme se šly uklidnit na 2Cellos. Ano, jsou to
chlapci hezcí, hraje jim to pěkně, show udělat umí, ale nemohla jsem se zbavit
pocitu, že to jsou už jen komerční zaprodanci. Což ovšem není nic hrozného,
neodsuzuji je za to, ale nechtěla jsem si kvůli jim nechat utéct jiný
zajímavější program. Jitka to koneckonců cítila stejně. #souznění
Totální bombou, plastickou trhavinou s ohromnou silou,
kterou by se na sebe nestyděl přivázat leckterý terorista, byl pak úspěšný
pokus dostat se na Gong Stage („do Gongu“), kam se běžně musí dělat rezervace
dlouho dopředu. V obrovském sále v bývalém plynojemu, který pohltí stovky
(možná i tisíc) lidí, se během Colours konaly koncerty přednášky, divadla. My
si zvolily Zohara Fresca, izraelského jazzmana. Se svou kapelou nám doslova
vybubnoval díru do hlavy! Jazzový základ s blízkovýchodním šmrncem
v podání neskutečně dobrých hudebníků. Dlouhé skladby byly běžně
několikrát přerušovány salvami potlesku. Oprávněně. Sál ani nedýchal, atmosféra
byla tak hutná, že vás Zohanova hudba doslova vtlačila do sedaček. Díky bohu
polstrovaných, abyste si neotlačili sedinky. #allthatjazz
Bohužel jsme na Zohanovi nebyly až do konce, což byla moje
vina, jelikož jsem zoufale moc chtěla konečně vidětHRTL, kterého jsem měla
možnost za mého působení v Hradci vidět už dvakrát a dvakrát mi do toho
něco přišlo. Tentokrát mě nemohlo nic zastavit i na úkor toho, že Jitku moc
neoslovil a spíš to jen přetrpěla z lásky ke mně. #láska
HRTL (Leoš Hort) dostával lidi do varu. I přesto, že byl
ještě bílý den, lidi nebyli z většiny opilí nebo sjetí, tančili jak o
život. Hortovou předností je, že mixuje analogově, prostě přepojuje kabely a
mačká čudlíky, žádné počítače a jiná zařízení, takže prý údajně ani on sám
neví, jak co bude znít. K dobré hudbě se tak přidává i moment překvapení.
Nicméně jsme ani na téhle stage
nevydržely dokonce, protože jsme pospíchaly na Passengera, což bylo další
okouzlení ve stylu Aurory, Brunettes Shoot Blondes. Žádné přehnané manýry,
žádná okázalá show. Na obrovskou hlavní scénu nastoupil chlapík s kytarou
a charakteristickým hlasem a nechal si celý ten dav padnout k nohám. Byl
bezprostřední, vtipkoval, sálalo z něj něco, co ve mně vyvolávalo pocit,
že jsme staří dobří kamarádi. Svoji odrhovačku Let Her Go zahrál, bez ní by to
nešlo, zpívali s ním snad úplně všichni a on byl za to rád, protože sám
moc dobře ví, že téhle písně bylo, je a bude všude až moc. Jeho ostatní
písničky rozhodně stojí za poslechnutí, přestože, jak sám tvrdí, je to většinou
depressive shit. Prý má jen jednu veselou písničku, jejíž psaní ho prý nebavilo.
A je to veselá písnička o věcech, co nenávidí. Passenger vážně zabodoval, ať už
se mi ten jeho hudba líbí nebo ne (pochybuji, že bych si ji někdy sama od sebe
pustila), osobně jsem byla unesená z jeho vystupování a osobnosti. Na
podzim bude vycházet jeho nová deska Young As The Morning, Old As The See, pokud
na to nezapomenu, rozhodně si ji poslechnu. #okouzlení
Poslední koncert, na kterém jsme s Jitkou byly, protože
za A) se na nás podepisovala únava a za B) druhý den ráno jsme měly brzo
vstávat na vlak, byli britští The Vaccines. Byla opět facka energie po
mírumilovném Passengerovi. Trsali jsem, jako by se nikdo nedíval
#dancelikenobodyswatching
Jako ukázku jsem přidám svou oblíbenou:
Než jsme se vydaly spát, pospíchaly jsme na záchod, udělaly si
asi milion selfie, které jsme opomínaly pořizovat během celých Colours a
vystály jsme frontu na poslední čerstvě usmažené bramborové chipsy. Pak už brambory
došly. Obsluha tvořená mladým párem z toho byla trochu nešťastná, tak jsem
donutila Jitku, aby tancovala a svými pohyby odháněla další zákazníky. Fungovalo
to. #creepy
ANI POSLEDNÍ DEN JSEM NEDOKÁZALA STIHNOUT SPOUSTU VYSTOUPENÍ - například:
Zažila jsem zatím ty nejlepší čtyři dny mého života. Colours je o lidech a na ně jsem měla štěstí. Jitka a Tom, dále pak Sobeček, týpek, co po nás chtěl vyzradit, kde se dá najít kafe, sympaťáci v čajovně, slečny od Wayfarer stánku, slečna, od níž jsem si koupila náušnice, paní, co nám radila na nádraží a spousta dalších.... Všem patří tisíceré díky, ať už se o přispění k celkovému zážitku zasloužili jakkoli.
Atmosféra byla kouzelná, nepřející počasí na ni nemělo vůbec vliv. Nestresovali jsme - co jsem stihli, stihli, co ne, tak nás to moc dlouho nemrzelo. Člověk si musí uvědomit, že jakkoli dobře byl program Colours sestavený, nemůže být všude. My jsme se nechali vést naší aktuální náladou s tím, na co jsem měli chuť. Tenhle styl nám vyhovoval a ve finále jsme si díky tomuhle naprosto free přístupu užili nejvíc.
Pokud máte vezměte si s sebou powerbanku. A rezervujte si místenky do vlaku. Pokud je hlášený déšť, rozhodně zvažte gumáky.
Jakmile máte náramky, choďte do areálu vedlejšími vchody, security tam méně prudí.
Nebojte se, jací umělci přijedou, a lístky kupte dopředu, ať ušetříte. Colours si získává mezi festivaly takové renomé, že vždy se na programu objeví nějaká superhvězda/y, rozhodně se to za ty peníze stát bude.
To hlavní úplně na závěr: Nebuď piča a za rok jeď taky!
