Před dávnými časy, vloni v listopadu, jsem se s několika kamarády rozhodli pronajmout si pár aut a vyrazit objevovat krásy Dánska. Celkem jsme navštívili tři místa - nejzápadnější bod země - Blåvand, Esbjerg a nejstarší dánské město - Ribe.
Blåvandshuk fyr
Nejzápadnější budova Dánska je maják postavený v roce 1900 jako náhrada toho původního. Celá oblast Blåvand se nachází severně od národního parku Vadehavet, což je největší národní park Dánska. Počasí bylo otřesné, přesto tohle místo na nás zapůsobilo nezaměnitelným kouzlem. Rozlehlá pláž, kam až oko dohlédne, písečné duny a rozvaliny pokryté různými trávami, keři a květinami, nekonečný obzor moře jako ve filmech podle románů Rosamunde Pilcher. Jen v našem případě ten "nekonečný obzor" končil po asi 100 metrech, viditelnost toho dne nebyla zkrátka nejlepší...
Všechno nasvědčovalo tomu, že v letních měsících se jedná o čilou rekreační oblast. Několik obchodů s plážovým vybavením, několik restaurací, luxusní vily a letní sídla rozsetá po okolí, tu a tam cedule nabízející jejich pronájem na léto... Jak tak o tom přemýšlím, určitě by stálo za to se právě v létě do Blåvandu vrátit.
Esbjerg
Přístavní město na západním pobřeží Jutského poloostrova neoplývá přílišnou krásou. Možná to bylo způsobené tím, že byla zima a pršelo, ale i tak jsme při brouzdání pátým největším městem Dánska na nic dech beroucího nenarazili. Esbjerg asi nikdy nebude turistická metropole, nicméně je to důležité obchodní, dopravní a rybářské centrum Dánska,
Žádnou kulturu jsem tedy nenašli, zato jsme však, celí promáčení a promrzlí, objeviliCafé Frederik. Hned na začátku nás příjemně překvapila milá a ochotná obsluha, která se nezalekla osmi mokrých podivínů dožadujících se společného stolu. Dokonce kvůli nám přestavěli stoly v půlce lokálu! Moderní, stylové prostředí, široká nabídka sandwichů a hamburgerů - ideální místo na oběd.
Men at sea
Na okraji Esbrejgu se nachází asi největší turistické lákadlo téhle oblasti - devět metrů velké sousoší Men at Sea. Bylo vytvořené v roce 1995 dánským umělcem jménem Svend Wiig Hansen. A od té doby si tihle čtyři chlápci pěkně hoví na pobřeží a vítají se a loučí se s každou lodí připlouvající do (či odplouvající z) Esbjergu.
Ribe
Jak už bylo zmíněno, Ribe je nejstarší dánské město. První zmínky o jeho existenci se datují do 8. století. (#oldbutgold) Když jsme sem dorazili, počasí se konečně umoudřilo a my jsme mohli absolvovat malebnou podvečerní procházku po tomhle malém městečku. A samozřejmě jsme to celé výletování po západním pobřeží zakončili v místní kavárně, kde jsme si každý zaslouženě doplnili zásoby cukru a kofeinu.
Bezesporu hlavní dominantou města je katedrála zasvěcená Panně Marii. Jedná se obří stavbu, která vypadá, že je slepená z několika jiných kostelů a katedrál. Za změť architektonických stylů může fakt, že během té dlouhé doby, co se katedrála na tomhle místě nachází, byla několikrát poničena, pobořena, rozšířena a přestavěna podle plánů mnoha architektů během vlád mnoha panovníků. Tenhle "každý pes jiná ves" styl však v sobě skýtá něco velkolepého, něco, co vás ohromí a vzbudí ve vás respekt. Nejen katedrála, ale i celé Ribe stojí rozhodně za návštěvu.
Občas ty nejlepší nápady přijdou samy a znenadání. A to "občas" je většinou, když jste lehce, jak se říká u nás, natrůnčelí. Jednou takhle v baru, několik piv v sobě, několik her v kulečníku před sebou, jsme se tak nějak rozhodli vyzkoušet curling. To je ta stručná verze.
Detailnější verze je, že při jednou z nepovedených šťouchů během kulečníku jsem naznačila zametání stolu, podobně jako se při curlingu zametá led. Všichni jsme se tomu zasmáli, že ano, ale mně to nedalo a myšlenku curlingu jsem nechtěla jen tak opustit. Když se k mému curlingovému nadšení přidalo pár dalších zvědavců, rozhodli jsme se zagooglit a k našemu velkému překvapení jsem zjistili, že v Odense opravdu jecurlingový klub a ke všemu nedaleko místa, kde bydlíme! Stránky mají bohužel jen v dánštině, ale od toho máme v partě dánské (a ochotné) kamarády, tudíž to není problém.
Vyšlo najevo, že všichni v curlingovém klubu jsou velmi vstřícní a rádi nám vše ukážou a umožní nám hrát. Tréninky jsou každé úterý a čtvrtek večer, veškeré vybavení dostaneme na místě, máme si jen obléci pohodlné (sportovní) kalhoty, čisté sportovní boty a teplou mikinu nebo bundu, protože přeci jen budeme dvě hodiny stát na ledě.
Ukázalo se, že curling je náročnější, než se zdá. Je to hodně technický sport, při kterém musíte myslet na hodně věcí naráz a ještě mít smysl pro strategii. Zjednodušeně, týmy o čtyřech lidech se snaží poslat dvacet kilo těžké kameny přes zhruba pět a čtyřicet metrů dlouhou dráhu do tzv. "domu" (přeloženo z anglického výrazu house, který se oficiálně používá) - ten "dům" spíš ale připomíná obrovský terč. Čím blíže ke střelbu se kámen dostane, tím líp. Každý tým má osm kamenů v jednom endu (kole) a celkem se hraje na šest až deset endů (kol). Hlavní stratég týmu, který rozhoduje o umísťování kamenů a také o tom, jestli raději zvolit tzv. take out (to jest vystřelit protihráčů, ale občas i vlastní, kámen z kruhu), se přezdívá skip. Více podrobností a pravidel najdete tady a nebo i na Wikipedii.
My o pravidlech v podstatě moc nepřemýšlíme, protože sotva dokážeme ty kameny poslat rovně, ale postupně se o curlingu dozvídáme víc a víc, učíme se mířit a držet rovnováhu a hlavně nepadat.
Curling je skvělý, opravdu mě tahle hra nadchla. Modřiny na kolenou a namožená stehna nedbaje, je to zábava a občas se i zapotíte, když musíte zametat jak šílení... Takže pokud máte doma přebytečnou žulu, pár koštat a za domem ledovou plochu, na nic nečekejte a meťte! #shutupandcurl #bitch
aneb jak jsem se rozhodla oplatit dobré skutky společnosti a jak se to nepovedlo...
Jsem se trochu odmlčela, pardon, ale nějak se mi to tu začalo vymykat kontrole, přestože se nic moc nedělo. Aspoň vám povím, jak jsem se pokusila zapojit do ESN Buddy systému. Společně se tomu zasmějeme, vy mi odpustíte dlouhou absenci a všechno bude zase dobrý.
ESN neboli Erasmus Student Network je evropská nezisková organizace sdružující výměnné studenty na více jak 500 vysokoškolských zařízeních. ESN odnož v Odense byla založena už v roce 1991. Součástí ESN je i tzv. Buddy System, tedy systém "parťáků" pro nové zahraniční studenty, který má nováčkům pomoci zorientovat se ve městě, na univerzitě a tomu tak podobně.
Přestože si ráda na všechno přijdu sama, nerada prosím o pomoc, mít Buddyho, který mi občas poradil, ukázal mi město nebo mě ujistil, že všechny formuláře pro úřady mám vyplněné dobře, byla velmi užitečná věc. Tak jsem rozhodla stát Buddym pro tento semestr taky, abych oplatila všechny ty dobré skutky, kterých se mi dostalo. Ale karma je mrcha, to všichni víme, a tak se rozhodla mi to všechno trochu zkomplikovat.
Minimální počet studentů, které dostanete přidělené na semestr, jsou dva. Pokud se cítíte dostatečně sebejistí, můžete si zažádat o více studentů, žádný horní limit není. Moji dva studenti, jak se ukázalo, jsou dva extrémy. Na jedné straně student z Rumunska, který však v Dánsku žije už dva roky, tudíž žádnou radu ode mě nepotřebuje, a kterého jsem ani nepotkala. Na straně druhé je tu Sonia, studentka z Nigérie, která naopak vyžaduje hodně pozornosti a péče.
Jiný kraj, jiný mrav, jiná kultura, jiný přístup k řešení situací. Sonia je prostě všechno laisse-faire. Ono se to nějak udělá... Mě osobně to přivádí k šílenství a způsobuje malé infarkty pokaždé, kdy se objeví nějaký zádrhel, většinou způsobený jenom tím, že Sonia něco neudělala včas. Nezažádala si o ubytování v listopadu, kdy končil termín pro podávání žádostí, protože jí to prý nepřišlo důležité. Takže jsem poslední týden v lednu, týden předtím, než měla Sonia údajně přijet, strávila v panickém jednání s Accommodation Office místní univerzity, aby jí přidělili nějaký pokoj/byt.
Sonia stejně následující týden nepřijela, protože se pozdrželo její vízum je a kvůli faktu, že včas nedodala veškeré potřebné dokumenty. #facepalmNastal únor, začal semestr a s tím i moje myšlenky na to, jaký to asi bude průser, až Sonia přijede, pokud vůbec přijede, byly rozptýleny školními povinnostmi. Občas jsem Sonie napsala, jak to vypadá, jestli už ví víc o termínu příjezdu... Nic moc se nedělo až do nedávna, přelom února a března, kdy jsem začala mít vážně hodně napilno se školou a různými jinými plány okolo. Sonia konečně dorazila!
Tím, že měla měsíc zpoždění, přišla o možnost hromadné registrace studentů pro obdržení CPR.nr (nějako jako rodné číslo, spíše evidenční číslo, které vám tady otvírá dveře k zdravotním a sociálním službám), musela jsem s ní oběhat všechny úřady osobně. On je to teda jen jeden úřad, kde vám dají všechno. A pak jsme ještě zařídily kartu na autobus, protože Sonia neumí jezdit na kole. A stále pokračuje hon na elektrické redukce do zásuvky, protože Sonia si nezkontrolovala (asi jí to ani nenapadlo), jestli v Evropě si nabíjíme telefony přes stejné zástrčky jako v Africe. Samozřejmě, že ne.
Občas to vypadá, že si Sonia myslí, že za ní všechno udělám. Donést jednu kopii nájemní smlouvy na univerzitu (Accommodation Office), najít jízdní řád autobusů, které jezdí do centra, koupit tohle, sehnat tohle, doprovázet jí pořád a všude... Tohle není podstata Buddy systému. Je to dobrovolnická činnost, nikdo mě za to neplatí, a já nehodlám otročit pro někoho, kdo je líný používat google (protože jsem si celkem jistá, že Sonia Google používat umí) nebo se zeptat lidí na cestu... Buddy má být nápomocný, ale člověk se musí snažit sám. Já se taky snažila. Dánsko je celkem přehledná, srozumitelná země, mohlo by to být horší.
Abych nebyla jen negativní, Sonia je jinak velmi sympatická a je mi vděčná za všechno. Už jsem přestala počítat kolikrát by mi měl podle ní bůh požehnat. Chápu, že to pro ní musí být těžké, rozdílnost kultur je obrovská. Já sama jsem zažila lehký kulturní šok, když jsem přijela do Dánska... A to jsem z Evropy!
Nicméně pořád platí: pro dobrotu, na žebrotu. Nebo aspoň na pokraj nervového zhroucení.
aneb tenhle článek má dva týdny zpoždění, ale je o tom, proč šli všichni do Washnigtonu...
a taky trošku proč to mají ženský těžký...
a proč mám mindráky... a proč je to v pořádku... a proč bychom se měli přestat zajímat
Výběr z těch nejlepších "selfíček" za poslední dva roky
Položme si hned na úvod několik otázek? Kdo z vás je feminista/feministka? Co to vůbec znamená být feministou/feministkou. Jsem Já feministka? Co to znamená pro mě? První dvě otázky nechá na vás, odpovím (očividně) jen na poslední dvě.
Ale asi jo, jsem feministka. Feminismus pro mě totiž znamená přesvědčení, že ženy by měli mít stejná práva, stejné uznání a stejné podmínky jako muži. Fakt, že vlastně muži a ženy nejsou stejní (však víte, ty dírky a klacíky, že jo), totiž ještě neznamená, že si nemůžou být rovni. Rozhodně však nejsem ten typ extrémní feministky, co pálí podprsenky jakožto symbol útlaku a muže považuje za plémě podřadné a primitivní. Nic se nesmí přehánět, a přestože občasné chování mužů je poněkud primitivní, extrémní projevy a demonstrace divoženek leckdy svým způsobem moc stylu a sofistikovanosti též nepobraly.
Jen ještě dodám, že pro tentokrát se genderově omezím na předpotopní dělení jen na dvě skupiny: muže a ženy. O nějakých gender-bender hádkách si můžeme popovídat jindy. (Všímáte si, jak se čím dál tím těžší začít nad něčím diskutovat a přitom zůstat společensky korektní? To je samá poznámka a vysvětlivka, něž se člověk dostane k jádru pudla, ztratí většinu čtenářů/posluchačů. Takže teď prosím o chvíli ticha, kteří tenhle článek už vzdali.)
V sobotu 21. 1., den po inauguraci Donalda Trumpa, se po celé světě začalo pochodovat. Pochod na Washington (ať už reálně, či symbolicky v různých městech po celém světě) měl upozornit na práva žen. protože věřte tomu nebo ne, pořád je to sakra problém!
Tentokrát bylo hlavní motivací Trumpův plánovaný zákaz financování mezinárodních organizací podporující plánované rodičovství a starající se o celkovou sexuální osvětu nejev ve Státech, ale třeba i v Mexiku (aha), a vůbec po celém světě. Pochod, ne pochod, už je to podepsáno, už je to hotovo (ti z vás, kdož vládnou angličtinou si o tom můžou něco přečíst tady).
Kromě toho se při sobotních protestech objevovaly i transparenty týkající se globálního oteplování, rasismu a tomu podobně... Ha ha ha, Trump však ty své executive orders (jak se to překládá do češtiny? Jaký je český ekvivalent? "Víte, co je to pussy, pane redaktore?") podepisuje dál při pobrukování "...upeč třeba chleba, postav třeba zeď..."
Ale zpátky k tomu hlavnímu - ženám. Ke mně, protože jsem žena a jakožto žena jsem se nikdy necítila dostatečně sebevědomá. Pořád si nepřipadám dost hezká a dost chytrá a především - dostatečně rovná mužům. Proč? Tak to já sama nevím... zřejmě tu jsou ve společnosti (alespoň ve společnosti, ve které jsem vyrůstala) stále hluboce zakořeněné stereotypy vůči ženskému pokolení. Naštěstí jsem se osobně nikdy s přímou diskriminací nesetkala, ale prostě to tady je - například takový evergreen je písnička o rozdílných platech mužů a žen (za stejnou práci) - jeden z největších rozdílů v Evropě! A další drobnosti, které o to víc to vnímám teď, když už nějaký ten pátek žiji v cizině. A ne v ledajaké cizině - v nejšťastnější zemi na světě (kde je třetina národa na antidepresivech jen tak mimochodem) - v Dánsku. Tady je to opravdu téměř jedno, jestli jste muž nebo žena, záchody tu jsou většinou společný - a ne, není to taková sranda jako v Ally Mcbeal. Nedávno jsem se mému dánskému spolužákovi (a troufnu si tvrdit, že už i kamarádovi) svěřila, že od té doby, co jsem tady, se cítím svobodnější. Odpověděl mi na to, že nejsem první, kdo mu to řekl. Tady je totiž každému úplně jedno, jakého jste pohlaví, co nosíte za oblečení, kde bydlíte, co vyznáváte a s kým spíte. Což je možná ten důvod, proč tady všichni tak happy.
Ale abych byla férová, musím přiznat, že naše zaprděná Česká republika na tom není ještě až tak špatně. Rozhodně máme potenciál k tomu, abychom se jednou taky přestali zajímat, co měl ten druhý k večeři a jestli se za ruku vodí raději se ženami, muži nebo oběma na ráz.
Od feminismu a mých mindráků, kterých mám nespočet (jakožto asi každý), jsme se postupně dostali k úplně jiným tématům. To je právě to! Ženský jsou všude a ovlivňují všechno, jen si to přiznejme. Kam nemůže ďábel, nasadí ženu... Tak už byste si nám měli začít vážit, co? Všichni bychom si měli začít vážit každého navzájem bez rozdílu reprodukčních orgánů! A pak už se nebude muset nikam pochodovat, hlavami státu nebudou opilá hovada (zdravím do mé domoviny) nebo sexističtí, rasističtí neurvalci (USA! USA!) a všichni budou šťastní. Dávám tomu dvacet, maximálně padesát let (ráda bych se toho ještě dožila).
Netuším, jestli je tohle nějak hodnotný článek. Někomu se to líbit bude, někomu ne. Já jsem to ale potřebovala napsat... SORRY JAKO!
... spadnout z kola. Naštěstí se mi nic nestalo. ... přečíst víc jak 750 stránek textů, článků, analýz a jiných debilotin.
... na základě toho napsat okolo 50 stránek jen a pouze debilotin.
... díky všem těm debilotinám absolutně ztratit pojem o světě a více jak tři dny v kuse neopustit byt.
... sníst 1 sklenici burákového másla.
... nepočítaně krát pochybovat o důvodu mé existence a mého účelu tady na zemi.
... jednou si pěkně, vydatně pobrečet.
... poslechnout dvakrát celou diskografiiThe 1975a čtyřikrát celou desku Leisure.
... celkem 2 hodiny meditovat a 2,5 hodiny trápit odměnit své tělo jógou. (To je hrozně málo!!!)
... odlakovat a ostříhat si nehty.
... shlédnout necelou 12 řadu Family Guy.
... ani jednou si oholit nohy (protože chlapi se před finále nikdy neholí), až teda do včera (protože rande, že jo).
... aplikovat si 7 injekcí.
... vypít jedno pivo (a ne, nejsem na to pyšná, tohle je slabota).
... zato do sebe vpravit 16 kafí.
... asi 8 krát si umýt vlasy.
... 3 krát vynést odpad.
... jednou vyprat prádlo.
... celkem 3 hodiny telefonovat s Jitkou Shitkou.
... ovulovat (aspoň podle mého "ženského" kalendáře).
...aneb proč by mi měl rok 2016 políbit prdel a proč bych já měla líbat prdel jemu.
Mírně upraveno 14. 1. Většinou šlo o opravení překlepů, změně některých výrazů a doplnění tisíců čárek, co mi v textu chyběly. To aby měli gramatičtí náckové klid na duši.
Vytáhněte kapesníky, budeme se dojímat a rozčilovat, chválit a nadávat. Zkrátka potečou slzy a jestli to budou slzy radosti nebo vzteku, to nikoho nezajímá.
O roku 2016 už se vynáší soudy, na sociálních mediích a po internetech obecně, že to byl nejhorší rok ever! Zeptejte se Johna Olivera... I já jsem k tomuto šíření nenávisti samozřejmě sklouzla. Protože jsem občas jen blbá ovce, že jo.
Přesně před rokem jsem seděla přiopilá v největší a nejlepší putyce v Hradci, obklopena blízkými i cizími lidmi, bilancovala jsem za (podle mého tehdejšího soudu) náročnou dva tisíce patnáctkou, měla jsem čerstvě oholený nohy a bylo mi fajn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nadcházejících tři sta šedesát pět dní bude mnohem, mnohem hektičtějších a intenzivnějších, než jsem kdy před tím za dobu mé mrzké existence zažila. Letos sedím střízlivá tisíc kilometrů od rodné hroudy, úplně sama, v cizí zemi, která se zvláštním, ale vlastně zcela přirozeným a nenuceným způsobem stává mým druhým domovem, mám čerstvě oholené nohy a je mi taky fajn. Takže jakýpak copak. Přepojme se teď do našeho studia, kde si rozebereme s expertem ty nejzásadnější momenty tohoto zápasu.
První půlka roku stála za to. Emoční výkyvy, nahoru a dolů, až by se z toho jeden poblinkal, a to ve všech sférách mého života. Můj milovaný a rozvíjející se projekt, LitERÁRní večery, si připsal čtvrtý kousek v pořadí. Za dva roky jsme s partou skvělých lidí dokázali (a pravdou je, že jsme na tom vážně tvrdě dřeli) vytvořit po kultuře lačnící komunitu, stálé publikum, od kterého jsme dostávali jen pozitivní ohlasy. To je to nejvíc, co jsem si mohla přát, a ten pocit zadostiučinění, který s sebou úspěch Literárů nesl, byl úžasný. Jenže jak se bohužel tehdá zdálo, měl to být večer poslední. Takže to celé ve finále bylo takové hořko-sladké. (Spoiler alert! Poslední nebude, v únoru se i bez mé přítomnosti chystá další, za což jsem neskutečně ráda, a jsem na ty všechny lidi, co si to vzali na starost, pyšná!). Co se týkalo mého studia, nějakým zázrakem se mi podařilo dopsat a odevzdat bakalářku včas a po několika mentálních zhrouceních jsem se i dokázala naučit na všechny čtyři(!!!) státní zkoušky a úspěšně je zvládnout. Byla jsem z toho všeho tak znechucená, že mě úplně přešlo nadšení ve studiu pokračovat. Mým posledním stéblem, za které jsem se pokusila chytnout, bylo podat si přihlášky na vysoké školy do Dánska (protože všichni tvrdilli, že je to skvělé a studium tam je špičkové, tak jsem zase šla s davem - ovce, no.). A ono to vyšlo! Takže skóre za červen: státnice ✓přijetí na magisterský obor do Dánska✓ odstěhování z Hradce✓ důkladná regenerace těla i mysli v Chorvatsku✓
Nevím, do jaké míry se tu mám rozepisovat o rovině vztahové v první půlce roku 2016. Houpačkový blinkací vzorec by se dal uplatnit i tady. O hodně vztahů jsem přišla, některé nové získala, ať už to bylo fér nebo ne. Rohle to vztahové rošambo občas bolelo, občas to těšilo, občas to bylo matoucí a občas se to vleklo jak smrad po celý rok s vámi, přestože jste se toho chtěli zbavit jako čert kříže.V čem jsem se za letošní rok utvrdila je, že pro mě osobně je největší křivdou (nejen ve vztazích, ale i jakékoli jiné oblasti), když nedostanete šanci kterou si zasloužíte. Nebo ji dostanete a promarníte... TO je ve finále ještě horší, protože jediný, na koho můžete být naštvaní, jste vy sami.
A pak nastalo léto a všichni slyšeli barvy (Colours díl první, druhý,třetía i tenčtvrtý)!
Druhá půlka roku stála ještě za větší to! Odjezd do Dánska mi vlil novou krev do žil, protože, co si budeme namlouvat, byla jsem (obzvlášť v květnu a červnu) k nesnesení... všem svým blízkým kamarádům, kterých se to dotklo, se omlouvám. Celkově se mi tu otevřely obzory, změnily priority a tak dále a tak dále. Na nějaké komplexnější hodnocení potřebuji víc času, větší odstup, takže evaluaci mého studia a života v Dánsku zatím nechám ležet ladem...
A závěrem? No, tak hlavně to zdravíčko, to aby bylo. Ehm. Tělo mě za uplynulý rok, pokud si pamatuji dobře, zradilo jen třikrát (#notbad), z toho jednou tak, že jsem půl noci probrečela (ano, tak špatné to bylo, brečela jsem zoufalstvím a vyčerpáním) klepající se v záchvatech zimnice z vedlejších účinků mých léků (paradoxně byl srpen a noci byly velmi vlahé). Celkově si ale nemůžu stěžovat. Co se týče mého duševního zdraví, už nesnáším všechno tak lehce a s nadhledem. Stárnu a stává se ze mě citlivka. Věci moc řeším, moc o tom přemýšlím (že by se tu rýsovalo novoroční předsevzetí? Zakázat si myslet. Stejně to už nikdo nedělá...). Bohužel, mám takové tušení, že tohle se stejně nezlepší.
Už mi dochází dech, tudíž tady to kňourání nebudu zbytečně prodlužovat a zakončím to. Odcházející rok byl pro mě úspěšný. Ale občas mi to nedal zadarmo, hajzl. Dostala jsem možnost odjet, být zodpovědná a postarat se o sebe v cizině. Dostala jsem možnost si uvědomit, jak skvělou a podporující rodinu mám. Dneska, když jsem si vyndala svačinu, kterou mi moje maminka připravila na cestu do Dánska, a našla tam několik kuliček Raffaella, skoro jsem se až rozbrečela. Ano, tak moc mě to éčkama a sladidlama napěchovaný mls dojal. A doufám, vlastně jsem o tom přesvědčená, že moje máma není jediná naprosto skvělá máma pod sluncem a že každý by si zasloužil jednu takovou (nebo klidně dvě). Kromě těch rodinných pout mi došlo, že bych měla být vděčná i za těch pár přátel, těch držáků, co se záhadným způsobem se mnou stále dokáží bavit, i když vědí, co jsem občas za zrůdičku. V neposlední řadě - věřím, že teď už máte ty kapesníky už úplně posmrkaný a mokrý - jsem došla ke zjištění, že být trochu sobec v dnešní světě nevadí. To já a moje blaho a spokojenost je důležitá stejně, jako blaho a spokojenost druhých. A že není v mých silách potěšit všechny, obzvlášť když tu míru investovaného dobra nedostanete zpátky. Jakkoli byla dva tisíce šestnáctka šílený rok ve světě, u mně dobrý...
aneb nedoporučuje se vyrazit delší výlet na kole, když:
A) máte kocovinu B) fouká silný protivítr C) vaše představa o cyklistickém oblečení skýtá džíny a jakýsi ležérní přehoz/sako/cokoli. To, že máte cyklistickou přilbu na hlavě, z vás cyklistu nedělá, natož aby vám to pomohlo k lepším výkonům.
Jedno krásné říjnové a extrémně větrné sobotní ráno jsem se nevhodně oblečená a s obří kocovinou vydala na kole do městečka Kerteminde. Jelikož jsem slíbila mé spolubydlící, že si uděláme výlet, chtěla jsem svému slibu dostát a musela jsem tedy zatnou zuby. A šlapat. Málem jsem umřela... Cesta nám trvala skoro 2 hodiny, ale to jen kvůli tomu ____vložte nadávku zde___ protivětru. Zpátky jsem byly doma za hodinu.
Nicméně, Kerteminde stálo za to. Malebné městečko, rozkošné muzeum s kavárnou a samozřejmě pláž! Moře bylo studené, což však neodradilo místní domorodce, zajisté otužilé a tím ___vložte nadávku zde___ větrem ošlehané, aby se v krásném říjnovém odpoledni smočit do rozbouřeného moře.
K historii města samotného moc nevím, koneckonců si to každý, kdo má zájem, může vygooglit. Zajímavostí je, že Kerteminde má několik partnerských měst a mezi nimi i jedno české - Rožnov pod Radhoštěm.
...aneb "Vlna je pomíjivá. Věčný je jenom neklid moře." (Valeriu Butulescu)
...aneb zagooglila jsem náhodné citáty a hraji si na chytrou a sečtělou.
Světýlka na konci tunelů
Chystám se to tu změnit, což bude snadné, protože jsem vlastně ani nezačala. Nepsala jsem, přestože jsem měla (a mám) spoustu věcí k napsání. Jen jsem nevěděla jak - jak to naspat, jak to celé moje vyprávění uchopit. Nechci psát jen obyčejný, fádní deníček (blogísek), který nečte nikdo jiný, než moje rodina a pár nejbližších přátel (ahoj, všichni!).
Chci to brát trochu víc vážně. A trochu víc opravdově. Nebudu nic přikrášlovat, nebudu nic vynechávat. Chci jsem přepisovat to, co se mi běžně honí hlavou, co si o tom myslím (to by asi nikdo podle názvu blogu nenapadlo, že jo). Není a nebude to vždycky hezké, slušné a korektní.
Je 14:47 a venku se stmívá. Překvapivě prší.
Nejlepší rozhodnutí mého života. To jsem si myslela, když jsem jsem přijela, a pořád si to myslím. Takováhle zkušenost člověka změní. Včera jsem se na tom shodla s jednou Slovenkou, která studovala ten samý obor, jako studuji teď já. Už studia dokončila a teď si tu hledá práci. Říkala mi, že domů se vrací málo, protože si tam připadá jako cizinka. Zajímavé... Na okamžik se mě zmocnil strach, že by se mi mohlo stát to samé. Ale pak mi došlo, že čím déle tu jsem, tím větší vlastenec se ze mě stává ( a tím více se stydím za našeho současného prezidenta. Zeman je vážně piča! Hups, právě jsem si vysloužila si rok v base...). Myslím si, že se v Česku nežije vůbec špatně, namítejte si, co chcete, já jsem tohle tvrdila už vloni, když jsem se vrátila po 4 měsících z Francie. Žití v Dánsku mi rozšířilo obzory, naučilo mě to vážit si toho, co jsem měla, co mám a co možná jednou mít budu, nehledě na to, v jaké zemi se budu zrovna nacházet.
15: 31 a pod okny mi prošel kdosi s obrovskou taškou. Šel směrem k prádelně - čas na velké prádlo.
Je to tu úžasné a depresivní. Cítím se skvěle a strašně zároveň. Má nálada se zmítá od extrému k extrému. Je to vysilující, ale zároveň mi to dodává sílu. Cítím, jak bych to jen popsala... neklid. Mám pocit, že neustále na něco zapomínám, že jsem něco neudělala, něco špatného se stane nebo že přestanu zvládat školu, přestanu umět jezdit na kole, prostě přestanu (všechno). CH-A-O-S
15:55 a venku je najednou nějak hodně světla. Zdravotní stav nemocného se vždycky zlepší těsně předním, než umře. V Dánsku se vždycky vyjasní předtím, než na místní pole padne černočerná, mokrá tma.
Třesou se mi ruce. A pálí mě oči. Pálí mě oči z věčného koukání do počítačů, mobilů, na obrazovky v učebnách (na kterých profesoři nepromítají nic zajímavého), do reflektorů protijedoucích aut, když po tmě šlapu na kole z univerzity domů.
Potkávám nové lidi, chodím na párty, akce a workshopy. Občas se trochu opiju, jindy ne. Občas vstávám až po desáté ranní, což se mi nikdy předtím nestávalo a vyvolává to ve mně výčitky svědomí. Občas si připadám vedle ostatních hloupá a nepatřičná. Občas si připadám jako nechytřejší tvor na planetě. Občas si myslím, že nejsem dost dobrá, bojuji s nízkým sebevědomím. Občas ho mám na rozdávání... Pořád se něco děje, nahoru, dolů, do školy, do baru, do knihovny, domů, euforie, zklamání. Jako na zasraný horský dráze. Ale (vypůjčeno z Cimrmana) - té lípy se nevzdám!!! Jakkoli mě to tady občas přivádí k zoufalství, pořád mě to baví!
16:37 a je tma.
Ale všem říkám, že se mám fajn. Protože to je vlastně pravda. Mám se hrozně a krásně. Mám se hrozně krásně!
Před měsíce, kdy tu ještě svítilo slunce (má pocit, že sluneční paprsky tu znovu spatříme až v dubnu a to jen v případě, jak poznamenal můj dánský spolužák, že budeme mít štěstí), jsme s místní smečkou navštívili Legoland. Zvolili jsme ten nejpohodlnější a nejlevnější způsob jak se tam dostat, totiž jet společně s organizací ESN Odense (Erasmus Student Network), jejíž jsme všichni členy. Skupinový lístek byl levnější a hlavně nám zajistili dopravu - autobusem to do Billundu trvalo jen něco málo přes hodinu.
Bylo to skvělé... pokud by nám bylo dvanáct, tak by to bylo bývalo zajisté ještě lepší! Nicméně, přestože jsme všichni už dospělí jedinci (nebo bychom aspoň být měli), Legoland v nás znovu vzkřísil duši dítěte. Celý den jsme pobíhali od atrakce k atrakci (stihli jsme vyzkoušet téměř všechno), smáli se, dělali blbosti, rozplývali se v obchodech se suvenýry nad nejnovějšími Lego stavebnicemi (vánoční edice Star Wars - shut up and take my money!) a tomu tak podobně.
Celý park je obrovský, rozdělený do tematických celků (Ninjago, Wild West, Artic World, Pirate Bay, Lego Duplo - jen co jsme vešli do areálu, někdo navrhl, abychom začali právě tam v sektoru pro batolata...). A samozřejmě Mini Evropa - park posetý miniaturami evropských turistických atrakcí. Musím uznat, že to mají vážně vymakané a občas nad tím, co dokázali z lega postavit, nestačíte žasnout. většina dekorací je z lega, stejně jako části atrakcí (což v případě horských drah moc na pocitu bezpečnosti nepřidává), jmenovky zaměstnanců, cedule a štítky za záchodech, dokonce i hranolky ve stáncích s občerstvením měly tvar lego kostiček!
Než začnu chrlit oslavná přídavná jména, měla bych se zhluboka
nadechnout a vydechnout… A pořádně si rozmyslet, o čem začít psát nejdřív.
Kampus Syddansk Universitet je obrovský a členitý…. Jsem vlastně
permanentně ztracená. Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování
místností (pokud vůbec nějaký existuje).
Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé,
vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však
nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu
a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu
v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout
na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický
areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A
samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou
velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá
po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic
neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti
od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský.
Ono vyhlášené sportoviště
V kantýně mají dobrý jídlo – velký výběr a styl: naházej
si na talíř, co chceš, pak se to zváží a ty to zaplatíš. A taky dobrý a
relativně levný kafe. Pro fajnšmekry nebo boháče je na univerzitní půdě taky
Starbucks. Protože prostě proto. Co musím rozhodně prověřit, je tzv. FABlab –
speciální pobočka univerzity, kde si můžete zapůjčit kamery, fotoaparáty,
iPady, sluchátka k iPhone7, dále tu můžete využít služeb grafiků nebo si
vytisknout zbraň na 3D tiskárně.
Abych byla upřímná, na rozdíl od řady českých univerzit, mi
humanitní fakulta v porovnání s ostatními nepřipadá zase až tak
veliká. Zato manažerů a ekonomů je tu jak sraček. Hodně jsou tu v popředí také
vědecké a technické fakulty. Konkrétně na mém magisterském programu American
Studies je nás okolo 30, což mi nepřipadá jako moc. Abych hned předešla vašemu dotazu „A co z tebe
pak bude, co budeš moct dělat?“, raději to hned narovinu napíšu. Nevím. Tvrdí
nám, že budeme moc dělat cokoli, protože tenhle obor je hrozně široký a ve
finále spíše uplatníme jiné dovednosti získané při studiu než vysloveně
znalosti amerických reálií. Nabízí se kariéra diplomacii, ve velkých mezinárodních
společnostech (kdyby náhodou někdy nebylo manažerů jak sraček) a organizacích,
státní správě (no, pokud neumím dánsky, tak tohle pro mě asi padá), stále platí
také šance stát se učitelem, zahájit akademickou kariéru… Zkrátka je to všechno
o štěstí a náhodě (a erupcích na slunci a o tom, jestli náhodou nerozbijete
zrcadlo, což se mi nedávno povedlo a prý to nosí smůlu. Expirační lhůta je 7
let… jenže do té doby já určitě rozbiju další.) Rozvrh je snesitelný, celkem tři dny v týdnu, ve zbylých dnech tak aspoň můžu přečíst desítky stránek k přípravě na hodiny. Styl výuky je trošku jiný, něž na který jsem byla doposud zvyklá. Je to mnohem více interaktivní, máte mnohem větší prostor k diskuzi a obhájení si svého názoru. Většinou si musíte na danou hodinu přečíst několik textů, které se pak v hodině rozebírají nebo je na nich vystavěn další profesorův výklad. Zatím mám za sebou jen první týden, takže si netroufám ještě hodnotit kvalitu výuky či to, jestli mi takovýto styl studia vyhovuje. Pořád jsem totiž trochu ztracená...
Cihly. Společné záchody. Cyklisti. Show. Cukr a žádný bič.
Takto by se v několika slovech dal shrnout můj první týden tady
v Dánsku.
Začněme faktem, že jakkoli si myslíte, že se dané dánské slovo vyslovuje, je to
pravděpodobně špatně. Odense se ve skutečnosti vyslovuje jako [Undse], přičemž
to koncové „e“ tak trochu (hodně) spolknete… Chvíli mi trvalo, než jsem si na
to zvykla. Co si to nalhávám, nezvykla.
Dánové mají asi rádi cihly. Respektive dánští architekti a
stavitelé mají na cihly nějakou divnou fixaci. Cihly vidíte všude: na domech,
jako dlažbu na chodnících, vzor na tričkách místní mládeže. A občas se mezi
těmi cihlami objeví obrovské okno. Nejlépe v přízemí a bez záclon či
žaluzií. Chápu, že v Dánsku by Prostřeno nefrčelo, protože k čemu
čumět na televizi, když se šmejdí po cizích domovech, když tady vám stačí jít
po ulici? Buď jak buď místní architektura má něco do sebe. Co vážně obdivuji,
je dánský cit pro míchání starých a moderních budov. Obecně jsou Dáni nadšenci
do moderní architektury (měla bych pořádně začít fotit a udělat o tom celý
jeden článek #tochcete).
Můžu klidně říct, že za celý týden jsem konstantně
z něčeho nadšená. Předně asi z lidí, kteří jsou neskutečně milí a
ochotní pomoci. Přestože Dáni si udržují odstup (vidím to hlavně u mých
dánských spolustudentů), nikdy by se nestalo, že by vám neodpověděli na otázku
nebo vám neporadili. Další věc, ze které jsem vážně na větvi, je univerzita
samotná. Ne konkrétně to, že kampus je tak obrovský, že jsem permanentně
ztracená (na mou obhajobu - kolikrát mají i profesoři problém najít danou
učebnu), ale spíš to, jak je vidět, že dánské školství je ve vatě.
V životě by mě nenapadlo (mám však srovnání jen s českými
univerzitami), že si ročně budu moct vytisknout až 450 stránek zdarma, budu mít
zdarma přístup do školního plaveckého bazénu, občas dostanu zdarma oběd a kafe
(většinou během nějakých konferencí, seznamovacích dní nebo jiných událostí) a
tomu podobně. Jsou to maličkosti (Netvrďte mi ale, že když vám někdo dá zdarma
jídlo, tak vás to nenadchne!), kdybych byla rodilým dánským studentem, dostala
bych od státu navíc ještě tzv. SU, grant ke studiu, který se vyplácí každý měsíc,
takže spousta dánských studentů si ani nemusí hledat brigádu, dostávají
zaplaceno za to, že studují. Já se aspoň svezu na vlně, co se týče benefitu
státního sociálního a zdravotního pojištění, které je taky všem Dánům a
dlouhodobým rezidentům poskytováno zdarma. Vypadá to jako ráj, ale samozřejmě
všechny tyhle státní výhody jsou něčím vykoupeny. V Dánsku to jsou
konkrétně brutálně vysoké daně (nejvyšší v Evropě). A taky se tu moc
nevyplatí mít nové velké auto, protože to je další oblast se zdaněním uvádějícím
do mdlob. Proto tu jezdí povětšinou staré vraky nebo malé vozy. Nebo jezdí na
kole.
Odense je město hodně podobné Hradci. Placatý, s dobře promyšleným
obchvatem kolem centra města a s cyklisty všude možně i nemožně.
Představte si opravdu hodně cyklistů, představte si nejvíc cyklistů, co
dokážete. Teď to vynásobte dvěma a máte cyklistickou situaci v Odense.
Násobení ještě neopustíme… Protože, co se týče dánského sladkých dobrot
(koláče, dorty, další sladké pečivo), Dánové očividně násobí ve veškerých
receptech podíl cukru dvěma. Nevadí, stejně ty kalorie vyšlapete na kole, takž
to není takový problém.
Nic tu není problém – alespoň, co se týče univerzitního
života. Komunikace funguje na jedničku. Zapsali jste si omylem nějaké kurzy?
Nevadí, napíšete e-mail, nejpozději do dvou dnů je zrušeno. Chcete oficiální
potvrzení o přijetí ke studiu? Napíšete e-mail a opět do dvou dnů vám jedno
krásné potvrzeníčko přistane ve schránce (myšleno té internetové. Pochybuji, že
dánská poštovní společnost by byla takhle dobrá, přestože ceny mají dost
vysoké. Jen tak pro zajímavost jedna obyčejná známky do zahraničí stojí 25
krone, což dělá zhruba docela přesně 90,7 korun).
Jediná oblast, kde mě nadšení trochu opouští, jsou právě finance… Pořád věřím,
že žít a studovat v Dánsku nebude ve finále až tak přehnaně nákladné, ale
zatím se všemi počátečními výdaji, zařizováním a nakupováním peníze prostě mizí
před očima. Potraviny jsou tu jen mírně dražší než v ČR. Abych vám to
přiblížila, představte si, že se tu potraviny (ne všechny, ale většina) pohybují
ve stejné cenové relaci, jako v Čechách BIO potraviny. Paradoxní je, že
tady v Dánsku dostanete BIO potraviny za cenu „obyčejných“. Co se fakt
nevyplatí, je chodit do restaurací a barů. Jednou za čas je fajn si zajít do
centra na pivo, ale ne každý druhý večer. Naštěstí, čas od času nějaký ten
podnik nabídne výhodnou akci nebo slevu pro studenty. Takže o dánské pivo,
které vlastně vůbec není špatné, nebudu rozhodně během mého studia ochuzena. Vše
je tedy zachráněno.
Co se týče šetření peněz, žít v Odense je dobrý tah.
Nejen protože je třeba taková Kodaň je dvakrát tak drahá (Odense je prý jedno z nejlevnějších
větších měst v Dánsku), ale zároveň to tu žije, co týden, to jiný festival
se spoustou různých atrakcí zdarma, volně přístupné koncerty jsou také na
denním pořádku, na den si tu můžete půjčit kolo zadarmo, do nekonečna se
procházet v jednou z nesčetných parků a tak dále a tak dále… Člověk
tu má klid a zároveň se tu nenudí.
Ukončím už konečně svůj chvalozpěv, alespoň prozatím...
Tvrdé jádro. Člověka to až dojímá. Cel léto plánuji velkou ožíračku "na rozloučenou", než odjedu do Dánska. Sezvu lid, o kterém vím, že by mohl dorazit (že třeba v současnosti nekolonizuje daleké kraje, či se zrovna nechystá vrhnou mládě). A sezvu hodně toho lidu. Přesto se někteří ani neobtěžují omluvit, což zamrzí, ale v hloubi duše s tím už v současné době musí počítat každý hostitel. Nevadí. Tedy vadí, mně to vadí, ale někde hluboko v mozku mi dochází, že ti, co opravdu nemohou a omluvili se, a ti, co se nakonec přeci jen ukázali, tvoří to tvrdé jádro. To, co mě tak dojímá.
Povedlo se to, pivo, gin s tonikem, ovoce nacucané bohemkou (#swag), světýlka, svítící balónky a barevná hudba, spaní na obrovské posteli pro 5 medvědů, výlet na hrad Kost, pivo, gin s tonikem a maminčin guláš. Toliko k průběhu těch dvou dnů. Za mou stranu ještě dodám k výčtu permanentní dojetí. Dojetí nad tím, že přeci asi nebudu všem lhostejná a že přeci asi si někdo na mě vzpomene, ale zejména, že se znám s tak úžasnými, vtipnými a talentovanými lidmi. Někteří (některé) jako malé snili o světě jednorožců, kde místo stromů jsou obří kytky, načež vám jednoho jednorožce dají v podobě držáku na izolepu. (Ta izolepa je duhová #sogay). Někteří (některé) s elegancí a grácií sobě vlastní si dokáží vychutnat i opalování na špatně rozloženém lehátku. (Tak špatně, že se vlastně leželo na zemi #likeaboss). A někteří (některé) si místo odpolední siesty skládají básně. (#zahulímeuvidíme)
Zvířecí choutky, který těžko ukojíš mezi bandou kravaťáků
Žízeň, zvířecí krev chci pít,
z brány, která vede mezi levými žebry
Záříš jako odlesk slunce nad naleštěném kapesním zrcátku
To, co milujeme kolem sebe, je blízkost lidí, kteří nás obklopují.
Krok za krokem
černé nohy od země
odrážíme
naše slzy jsou upřímné
a náš rytmus je určen rychlostí ulic
Tady jsem se narodili
ve stínu lamp za tichých večerů, které jsme vytvořili
Milující přicházíme s tím, co teď máme,
a žízeň ukojíme douškem říční vody, co je hned na rohu,
který nikam nezahýbá, jakoby to byl poslední kus země, který ještě známe
Ok, pokud už nemáte tak dost nízké sebevědomí a pokud ještě nejste dost nejistí ze své vlastní budoucnosti, z toho, čím budete, až budete velcí, a pokud ještě nemáte už tak velké výčitky svědomí, co všechno jste mohli v životě dokázat, ale nedokázali, je tu tahle stránka, kde se můžete porovnat s Davidem Bowiem, respektive s tím, co on ve vašem věku měl už za sebou.
V neděli ráno jme vystrčily hlavu ze stanu brzo ráno,
abychom řekly Tomovi sbohem, jelikož nás opouštěl předčasně kvůli svým vlastním
hudebnickým povinnostem. Smutně a nadšeně zároveň jsme se vydaly vstříc
poslednímu festivalovému dni. Zavčas jsme dorazily na besedu/přednášku
s sociologem Janem Hartlem, politologem a filosofem Václavem Bělohradskýma ekonomem Tomášem Sedláčkem. Celé to moderovala publicistka Petruška Šustrová.
Takový to diskusní dreamteam přilákal do sálu hodně lidí, za chvíli bylo
našlapáno. Nezklamali. Diskuse se točila kolem současné krize Evropy a její
identity. Rozebíralo se, proč a jak Evropa přichází o svou kulturu, co
způsobuje všemožné současné problémy (Brexit, panika z migrační vlny) a
proč Evropa ztrácí svou hrdost a schopnost čelit zbytku světa a hlavně sobě
samotné. Všichni v sále jen souhlasně přikyvovali nad rozumnými a dobře
argumentovanými výroky, pánové vše jasně a přehledně vysvětlovali a
s jejich názory se většina zajisté ztotožňovala. Tomáš Sedláček zaválel,
když přirovnal současný stav Evropy k postkoitální melancholii. Evropská
unie byla kdysi hit, všechno fungovalo a vzkvétalo ovšem pouze a jedině po
ekonomické stránce, na kterou se kladl větší důraz na úkor kulturního stmelování.
S příchodem celosvětové ekonomické krize okolo roku 2008, kdy i celá
evropská ekonomika šla do háje, se najednou začaly projevovat nedostatky i
v ostatních sférách Unie, frustrace jednotlivých národů a kultur, které
byly akorát utlačovány evropskou byrokracií, vypluly na povrch. Slovy Sedláčka
– je to jako po sexu, kdy to nejlepší máme za sebou a teď už jsme jen smutní a
pořádně nevíme co dál. A tak přešlapujeme a vymýšlíme voloviny – viz Brexit… #vážnávěc
Po konci diskuze jsem s Jíťou chvíli bloumaly a byly
mrzuté, pravděpodobně nad smutným osudem Evropy a naším pocitem kolektivní
viny, se kterou se v dnešní době už asi rodí každý Evropan, nebo se začala
projevovat ztráta Toma. Cítily jsme něco jako fantomové bolesti… Zašly jsme si
na čaj a pak se podívat na stage od magazínu Full Moon. Tušila jsem, že LazerViking, který měl za chvíli začít hrát, bude nářez. Jakuba Kaifosze znám od
doby, co poslouchám Wild Tides, tudíž jsem neměla obavu, že bych po jeho
vystoupení se svým novým projektem (společně s britským producentem jménem
Sabrehart) zůstala klidná a neznechucená. Samozřejmě že ne. Plival po divácích,
šahal si do rozkroku (neuvěřitelně těsných kalhot), vyplazoval jazyk, valil
oči, tančil jako by měl epileptický záchvat nebo byl posedlý. Zkrátka top! #hegeš
Z Vikinga jsme se šly uklidnit na 2Cellos. Ano, jsou to
chlapci hezcí, hraje jim to pěkně, show udělat umí, ale nemohla jsem se zbavit
pocitu, že to jsou už jen komerční zaprodanci. Což ovšem není nic hrozného,
neodsuzuji je za to, ale nechtěla jsem si kvůli jim nechat utéct jiný
zajímavější program. Jitka to koneckonců cítila stejně. #souznění
Totální bombou, plastickou trhavinou s ohromnou silou,
kterou by se na sebe nestyděl přivázat leckterý terorista, byl pak úspěšný
pokus dostat se na Gong Stage („do Gongu“), kam se běžně musí dělat rezervace
dlouho dopředu. V obrovském sále v bývalém plynojemu, který pohltí stovky
(možná i tisíc) lidí, se během Colours konaly koncerty přednášky, divadla. My
si zvolily Zohara Fresca, izraelského jazzmana. Se svou kapelou nám doslova
vybubnoval díru do hlavy! Jazzový základ s blízkovýchodním šmrncem
v podání neskutečně dobrých hudebníků. Dlouhé skladby byly běžně
několikrát přerušovány salvami potlesku. Oprávněně. Sál ani nedýchal, atmosféra
byla tak hutná, že vás Zohanova hudba doslova vtlačila do sedaček. Díky bohu
polstrovaných, abyste si neotlačili sedinky. #allthatjazz
Bohužel jsme na Zohanovi nebyly až do konce, což byla moje
vina, jelikož jsem zoufale moc chtěla konečně vidětHRTL, kterého jsem měla
možnost za mého působení v Hradci vidět už dvakrát a dvakrát mi do toho
něco přišlo. Tentokrát mě nemohlo nic zastavit i na úkor toho, že Jitku moc
neoslovil a spíš to jen přetrpěla z lásky ke mně. #láska
HRTL (Leoš Hort) dostával lidi do varu. I přesto, že byl
ještě bílý den, lidi nebyli z většiny opilí nebo sjetí, tančili jak o
život. Hortovou předností je, že mixuje analogově, prostě přepojuje kabely a
mačká čudlíky, žádné počítače a jiná zařízení, takže prý údajně ani on sám
neví, jak co bude znít. K dobré hudbě se tak přidává i moment překvapení.
Nicméně jsme ani na téhle stage
nevydržely dokonce, protože jsme pospíchaly na Passengera, což bylo další
okouzlení ve stylu Aurory, Brunettes Shoot Blondes. Žádné přehnané manýry,
žádná okázalá show. Na obrovskou hlavní scénu nastoupil chlapík s kytarou
a charakteristickým hlasem a nechal si celý ten dav padnout k nohám. Byl
bezprostřední, vtipkoval, sálalo z něj něco, co ve mně vyvolávalo pocit,
že jsme staří dobří kamarádi. Svoji odrhovačku Let Her Go zahrál, bez ní by to
nešlo, zpívali s ním snad úplně všichni a on byl za to rád, protože sám
moc dobře ví, že téhle písně bylo, je a bude všude až moc. Jeho ostatní
písničky rozhodně stojí za poslechnutí, přestože, jak sám tvrdí, je to většinou
depressive shit. Prý má jen jednu veselou písničku, jejíž psaní ho prý nebavilo.
A je to veselá písnička o věcech, co nenávidí. Passenger vážně zabodoval, ať už
se mi ten jeho hudba líbí nebo ne (pochybuji, že bych si ji někdy sama od sebe
pustila), osobně jsem byla unesená z jeho vystupování a osobnosti. Na
podzim bude vycházet jeho nová deska Young As The Morning, Old As The See, pokud
na to nezapomenu, rozhodně si ji poslechnu. #okouzlení
Poslední koncert, na kterém jsme s Jitkou byly, protože
za A) se na nás podepisovala únava a za B) druhý den ráno jsme měly brzo
vstávat na vlak, byli britští The Vaccines. Byla opět facka energie po
mírumilovném Passengerovi. Trsali jsem, jako by se nikdo nedíval
#dancelikenobodyswatching
Jako ukázku jsem přidám svou oblíbenou:
Než jsme se vydaly spát, pospíchaly jsme na záchod, udělaly si
asi milion selfie, které jsme opomínaly pořizovat během celých Colours a
vystály jsme frontu na poslední čerstvě usmažené bramborové chipsy. Pak už brambory
došly. Obsluha tvořená mladým párem z toho byla trochu nešťastná, tak jsem
donutila Jitku, aby tancovala a svými pohyby odháněla další zákazníky. Fungovalo
to. #creepy
ANI POSLEDNÍ DEN JSEM NEDOKÁZALA STIHNOUT SPOUSTU VYSTOUPENÍ - například:
Zažila jsem zatím ty nejlepší čtyři dny mého života. Colours je o lidech a na ně jsem měla štěstí. Jitka a Tom, dále pak Sobeček, týpek, co po nás chtěl vyzradit, kde se dá najít kafe, sympaťáci v čajovně, slečny od Wayfarer stánku, slečna, od níž jsem si koupila náušnice, paní, co nám radila na nádraží a spousta dalších.... Všem patří tisíceré díky, ať už se o přispění k celkovému zážitku zasloužili jakkoli.
Atmosféra byla kouzelná, nepřející počasí na ni nemělo vůbec vliv. Nestresovali jsme - co jsem stihli, stihli, co ne, tak nás to moc dlouho nemrzelo. Člověk si musí uvědomit, že jakkoli dobře byl program Colours sestavený, nemůže být všude. My jsme se nechali vést naší aktuální náladou s tím, na co jsem měli chuť. Tenhle styl nám vyhovoval a ve finále jsme si díky tomuhle naprosto free přístupu užili nejvíc.
Pokud máte vezměte si s sebou powerbanku. A rezervujte si místenky do vlaku. Pokud je hlášený déšť, rozhodně zvažte gumáky.
Jakmile máte náramky, choďte do areálu vedlejšími vchody, security tam méně prudí.
Nebojte se, jací umělci přijedou, a lístky kupte dopředu, ať ušetříte. Colours si získává mezi festivaly takové renomé, že vždy se na programu objeví nějaká superhvězda/y, rozhodně se to za ty peníze stát bude.
To hlavní úplně na závěr: Nebuď piča a za rok jeď taky!
... přečíst víc jak 750 stránek textů, článků, analýz a jiných debilotin.
mi trvalo, než jsem přišla na systém číslování
místností (pokud vůbec nějaký existuje).
Všechny budovy jsou vesměs nově postavené, moderní a rezavé. Ano, nejedná se o oxymóron, jsou nové a už rezavé,
vnější pláště budov tvoří kovové zrezivělé pláty. Ve finále to však
nepůsobí nijak zvláštně, spíše naopak. Je to všechno oranžovo červený, občas tu
a tam prosvítá šedý beton. Přístup na do budov jakožto máte 24 hodin denně, takže až se v sobotu
v noci budu hodně nudit (#nevers), můžu třeba v jednu ráno nasednout
na kolo a vydat se vstříc studiu! Součástí kampusu je i venkovní atletický
areál, přístupný každému (zdarma), který byl v loňském roce Mezinárodním olympijským výborem vyhlášen jako nejlepší sportoviště na světě (#notbad). A
samozřejmě nesmím zapomenout studentům volně přístupný plavecký bazén…. S obdivuhodnou
velikostí univerzity souvisí i velikost univerzitní knihovny, která se rozkládá
po celé délce prvního patra centrální budovy. Je mi jasné, že takhle vám to nic
neřekne. Je to stejné jako bych napsala, že je dlouhá jako třetina vzdálenosti
od mého bytu k Lidlu… Prostě je to obrovský. 
